Označil jsem to za hodně riskantní postup, který ale má jisté šance. (Onen blog je ZDE.) Zhruba po půl roce je čas se podívat, jestli to to Donaldu Trumpovi funguje.
A překvapivě – zatím ano.
Čínu nátlakem a hrozbou prohloubení obchodní války dostal k jednacímu stolu o otázkách, které Ameriku opravdu trápí. Ochrana duševního vlastnictví, ochrana patentů, kybernetická špionáž... To všechno jsou témata, která představují pro USA problém. Platební bilance Spojených států je významně ovlivňována tím, jak do země plynou právě peníze za licence a patenty. Necelých 300 milionů obyvatel USA vyprodukuje ročně asi pětinásobek patentů, než 1,4 miliardy obyvatel Číny. To je neuvěřitelný nepoměr. Samozřejmě není pro Říši středu tak skličující, jako byl před dvaceti nebo deseti lety (rozdíl byl řádově větší), ale pořád je obrovský. Přes všechen čínský vývoj je technologická převaha Spojených států absolutní a inovativní potenciál Číny stále nedosahuje ani inovativního potenciálu Německa, nemluvě o Japonsku. Ve skutečnosti je zhruba mírně nad úrovní Jižní Koreje.
Trumpova strategie zboží za ochranu duševních práv je proto velmi racionální. Lepší ochrana duševního vlastnictví je pro USA nesmírně důležitá.
Příklad druhý.
Daňový balíček amerického prezidenta, který se mu podařilo po osmi letech marných republikánských snah prosadit (což samo o sobě je skutečný politický úspěch) snižuje korporátní daň z ďábelských 35 procent na 21 a znamená pokles daní pro osmdesát procent rodin ve Spojených státech. Během deseti let to bude znamenat asi 1,5 bilionu dolarů, které si nevezme stát, ale zůstanou poplatníkům. Dosavadní dopad reformy není sice tak optimistický, jak tvrdila administrativa, ale je velmi dobrý. První čtvrtletí znamenalo plus 2,2 procenta, což nebylo nijak oslnivé. Ale ve druhém růst akceleroval na 4,1 procenta, což je u ekonomiky objemu USA skutečně velmi razantní vzestup. A hnán byl, jak Trump sliboval, domácí poptávkou.
Bylo by možné pokračovat – ostatně některé informace z neveřejných jednání o řešení obchodních sporů mezi USA a Evropskou unií ukazují, že snaha prezidenta tlačit na Brusel a jeho dotační politiku má také určitý úspěch. Což by bylo dobře i pro Českou republiku, neboť dotace (do podnikatelské sféry) jsou zlo a zločin proti trhu.
Systémově správně je i Trumpova mnohdy poněkud nevybíravá snaha přitlačit ostatní země NATO k odpovídajícím vojenským výdajům (a tím ulehčit vlastní pokladně).
Donald Trump, tento nesnášený extravagantní prezident s oblibou v poněkud šokujících tweetech, je zatím podstatně úspěšnější, než se může zdát. Ano, je fakt, že nasedl na divokého býka, kterého uřídit bude určitě velký problém. Ale objektivně řečeno je nutné připustit, že zatím je v sedle daleko, ale skutečně daleko jistější, než kdokoliv předpokládal.
