Je třeba se na věci podívat podstatně střízlivějšíma očima. A hlavně ne z pozice prezidenta Hospodářské komory. Jeho optika je nutně poněkud specifická.
Bavíme se o vzdělání našich dětí. Čili o žádné maličkosti. Je to něco, co spolurozhodne o jejich příští úspěšnosti. O tom, zda a jak se ony (i naše země) uplatní za deset, dvacet nebo čtyřicet let. Něco tak důležitého přece nejde řešit tím, že se podívám na aktuální seznam volných míst a spočítám si, kolik chybí techniků plynových kotlů.
Samozřejmě platí, že nemáme křišťálovou kouli, takže neumíme říci, jaké vzdělání našim dětem pomůže v době, kdy budou dospělé, ke skutečně dobrému uplatnění se na trhu práce. Nevíme, nakolik reálně postoupí robotizace a automatizace, netušíme, kolik z běžných i intelektuálních lidských činností nahradí stroje a AI. Můžeme se pouze... Dohadovat. Což vytváří pocit nejistoty a vede k poměrně absurdním závěrům, jako „řemeslo má zlaté dno a vždycky bude“ nebo „v budoucím světě nebude pro člověka místo“. Znejistění lidé kolísají od nezřízeného optimismu k bezednému pesimismu. To je ale nejlepší cesta do léčebny.
Nevíme v podstatě nic, kromě jednoho. Pokud má a bude mít nějaké vzdělávání smysl, je to posilování a rozvíjení těch vlastností a schopností, které člověka odlišují od strojů – flexibility, inovativnosti, schopnosti řešit neobvyklé situace, kreativity. Ano, není to moc jasný kompas. Není to striktně narýsovaná dálnice ke světlé budoucnosti. Ale zase to není tak málo.
A ruku na srdce. Kvalitní gymnázium zřejmě kreativitu a flexibilitu posílí více, než učňovský obor. To – pro Boha – není naprosto nic proti učňovským oborům! To je pouze konstatování, že kvalitní všeobecné vzdělání otevírá další cesty dál. Kvalitní vyučení je nezavírá, ale přece jenom ten vějíř možností zužuje. Jenže gymnázium může pro mnohé být utrpení, vyučení naopak požehnání.
Mám daleko do toho, že bych byl fanoušek multioborových studií „od všeho něco, dohromady nic pořádně“. Konec konců, my ekonomové máme k podobným „hop sem, hop tam“ projektům jaksi přirozenou nedůvěru. Když bych si měl pro své studenty vybrat mezi výukou „tvrdých vědomostí“ finančního managementu a „dovedností“ marketingu, tak jim řeknu: Naučte se nejprve finančně řídit firmu a pak, když na to budete mít talent a bude vás to bavit, vrhněte se na marketing.
Tváří tvář budoucnosti a (jak se módně říká) jejím výzvám bych tedy doporučil trochu toho, čemu se říká v psychologii a mezilidských vztazích „tvrdá láska“ a aplikoval bych to na podobné úvahy. My bychom asi měli především dbát na to, abychom na všech typech škol a když trochu přeženu, tak i od školek až po doktorantská studia, požadovali co nejlepší všeobecné vzdělání, schopnost aplikovat vědomosti na konkrétní situace, rozvoj lidských dovedností a samostatného myšlení. Vedle toho bychom měli nabízet našim dětem co největší prostor pro následné specializované vzdělávání. Dát co největšímu počtu mladých prostor vzdělat se v oblasti, ve které se cítí nejlépe. A fakt mi připadá vedlejší, zda to bude egyptologie nebo umění cechu pokrývačského.
Protože ve výsledku to vždycky bylo tak a vždycky to i bude tak, že dobrý soustružník bude pro společnost větším přínosem než mizerný egyptolog. Ale dobrý egyptolog byl, je a bude podstatnější než mizerný soustružník. Tyhle stesky na téma „malý zájem o učňovské obory“ sice možná dobře vypadají v novinách, ale to je tak všechno. Nemají obsah. Nic neřeší.
P.S. Abych předběhl diskutéry. Neříkám, že na gymnázium nebo na maturitní obory má jít každý. Nemá, protože z principu nejsou pro každého. Stejně tak namá mít každý maturant automatické právo studovat na vysoké škole. Nikoliv kvůli tomu, že by neměla být ta možnost třeba z kapacitních důvodů. Ale kvůli tomu, že i pro vysokoškolské vzdělání musíme požadovat dostatečné schopnosti a dovednosti.
