Ale jinak samozřejmě jsou války válkami a není o čem mluvit. Obchodní války jsou trochu jiná kategorie.
Zase jen na okraj. Obchodní války nejsou nic nového nebo neznámého. Už v roce 1964 vydal Alfred French práci The Growth of Athenian Economy ve které (mimo jiné) popsal vliv obchodních válek na rozšíření moci Athén v šestém a především v pátém století před našim letopočtem. Poučné čtení.
Obchodní válka mezi Spojenými státy a Čínou přerůstá pomalu v jeden z největších ekonomických sporů – určitě současnosti, určitě od studené války a objemem postiženého zboží nejspíše dokonce v dějinách. Zprávy o nově uvalených clech létají z jedné strany Tichého oceánu na druhou, burzy padají ke dnu, aby druhý nebo třetí den zase rostly do nebes. Je to blázinec.
Nicméně racionální blázinec.
Strategie Donalda Trumpa vůči největším obchodním partnerům je jasná. Čínu chce donutit k nové strategii ohledně duševního vlastnictví. Což se není čemu divit, protože Spojené státy, jako země s dramaticky, ale skutečně drasticky největším počtem nových patentů a chráněných řešení, prodělává na tradiční bohorovnosti a radostnému přístupu ke kopírování ze strany Říše středu nejvíce. Evropu zase (protože s Evropskou unií Spojené státy také trochu válčí – i když podstatně méně) hodlá americká exekutiva odradit od rozsáhlé subvenční politiky. S trochou zjednodušení (řekněme s dost velkým zjednodušením) se dá říci, že Donald Trump v podstatě říká: Rozdejme si to na férovku, bez větších či menších krádeží myšlenek, pobídek a státních zásahů, protože pak se teprve ukáže, co je a co není pro spotřebitele to nejvýhodnější řešení.
Trump je zjevně přesvědčen (a klidně může mít pravdu, nebo nemusí mít pravdu, kdo ví), že v takovém rovném souboji ekonomik by ta americká prosperovala lépe. Když si odmyslíme politickou omáčku okolo, která ostatně směřuje do domácích řad a je dělostřeleckou přípravou na prezidentské volby, tak z hlediska ekonomické vědy má Donald Trump pravdu. Ve světě, kde bude duševní vlastnictví skutečným vlastnictvím a ne návodem, co si přivlastnit, a ve světě, kde subvencovaná produkce nebude zkreslovat skutečné náklady a ceny, dojde k minimálně dvěma efektům.
První: Nižší riziko zcizení patentu zvýší výnos z výzkumu a vývoje. To pak znamená vyšší alokaci zdrojů právě do bádání. Což zase znamená celkově vyšší inovativnost. To je jednoznačný klad.
Druhý: Odstranění dotací a subvencí (včetně například státem podporovaných úvěrových expanzí) napraví ceny jako základní ukazatel v tržní ekonomice. Pokud je správně nastavená cena, dojde ke správné (spravedlivé z hlediska skutečné efektivity) alokaci zisků. Správná alokace zisků pak správně alokuje investice. A jak je známo, teprve správná alokace investic vede ke stabilitě ekonomiky a je podmínkou dlouhodobé prosperity včetně relativizace výkyvů (příliš dynamického růstu a naopak nutně přicházejících hlubokých krizí).
Samozřejmě nevím, zda jsou motivace Donalda Trumpa skutečně tak čisté, jak to vypadá z oficiálních prohlášení. Ale bombardovat v rámci obchodní války usurpátory duševního vlastnictví a žrouty dotací (ať jich přímých nebo schovaných za dotované úvěry) je dobře. Výhra Spojených států a donucení Číny i Evropské unie k nápravě jejich netržního či protitržního chování, by byly i v zájmu České republiky. Možná by stálo za to, kdybychom k postupu USA jako stát s jistými (relativně malými, nicméně existujícími) diplomatickými možnostmi zaujali vstřícné stanovisko. Protože třeba ve sporu USA x EU o dotační systémy jsme sice geograficky na evropské straně, ale hledisko zájmů a přirozených preferencí by z nás mělo (jakoby paradoxně) dělat spojence USA.
