Oba názory jsou samozřejmě absurdní. Realita je pochopitelně směsí všech možných vlivů a od zjednodušených extrémů je skutečně daleko.
Přesto je dobré se podívat na některé předpoklady, ze kterých první a druhý extrém vycházejí, protože v nich je celkem překvapivě možné najít základní principy řešení problému.
Vezměme nejprve tezi o „nezastavitelnosti“.
Ta vychází nutně z předpokladu, že člověk X kdesi hluboko v Nigérii či v Afghánistánu dostane neodvratné nutkání sbalit do šátku majetek a vyjít a že to nutkání je jakéhosi metafyzického rázu, cosi jako vnuknutí. Pouze za této poněkud burleskní podmínky totiž můžeme přistoupit na to, že „migraci nelze ovlivnit“ a již vůbec ji zastavit.
Samozřejmě žádná metafyzika roli nehraje. V prosinci 1992 přednesl Gary Becker při přebírání Nobelovy ceny za ekonomii slavnou přednášku Ekonomický způsob pohledu na život. Shrnul v ní řadu svých poznatků z uplatňování teorie racionální volby a jakkoliv v dané příležitosti nehovořil o migraci, ukázal mnoho cest jak tuto teorii na migraci aplikovat.
Rozhodnutí zvednout se a jít někam jinam, to je totiž vždy rozhodnutí v podstatě ekonomické. Nikoliv ale zdaleka pouze v tom smyslu, že cílem je získat lepší ekonomickou situaci – to je jen jedna strana věci, připočítat je třeba také bezpečnost, vyhlídky dětí na „jiný“ život a tak dále. Tato představa budoucího (potenciálního) výnosu je utvářena zvláštní směsí událostí a informací, obávejme se, že v případě migrace posledních let mnohdy zprostředkovaných sociálními sítěmi (a všichni asi víme, jak jsou informace ze sociálních sítí validní) nebo dokonce lidmi, kteří na migraci profitují (pašeráky). My vlastně pořádně netušíme, na základě jakých zpráv si migrant vytváří odhad této strany modelu, ale víme jistě, že součástí je předpoklad podstatně lepší životní úrovně a předpoklad zásadně lepší bezpečnostní situace. A zároveň můžeme předpokládat, že jsou bagatelizována rizika migrační fáze.
Takže potenciální migrant vyhodnocuje svou současnou situaci, čili životní úroveň, šance na její zlepšení, bezpečnostní riziko rozhodnutí „zůstat doma“ (které hraje dost pravděpodobně často největší roli). Pak posoudí (třebas podvědomě) náklady. Tedy rizika cesty, ale i ztrátu spojení s vlastní společností a kulturou. A konečně na druhé straně modelu stojí budoucnost v Evropě. Někdo může předpokládat, že je to něco jako ráj, jiný vidí práci, ale dobrý život a bezpečí. Je to asi trochu jako s různými verzemi pohádky o Hloupém Honzovi. V jedné sbalí buchty s představou, že si jde pro princeznu a půl království, ve druhé ambice končí u „nevěsty, aby mámě pomohla s hospodářstvím“.
Ten rozhodovací model doma – cesta – Evropa není zdaleka tak triviální, jak může vypadat. Každopádně bez velké analýzy je jasné, že čím beznadějnější je situace „doma“, tím menší vliv budou mít na rozhodnutí „jít“ rizika cesty a tím menší bude na výsledek modelu také dopad toho, co migrant očekává od svého cíle.
Věnujme se chvíli druhému extrému, totiž verzi, že celá migrační vlna byla vyvolána a naplánována a je součástí jakéhosi spiknutí (od iluminátů přes NWO, zednářské lóže až po Angelu Merkelovou). Je to stejná absurdita, jako tuny papíru plné spekulací, proč je na jednodolarovce nedostavěná pyramida (která tam skutečně je, přičemž vysvětlení je doložené a jednoduché). Zastánci teze, že za vším je spiknutí, mají jednoduchý svět. Když jim řeknete, že bez války a hladomoru se miliony lidí nedají na pochod, odpověď je, že právě ty války a hladomory byly naplánované, aby se miliony na pochod daly.
I přes podivuhodnost náboženské víry v existenci skupinky řídící svět končíme u stejného východiska, jako při analýze zcela opačného „metafyzického“ přístupu – klíčová je a vždy bude situace na „startu“. Rizika cesty a situace v „cíli“ jsou ne snad irelevantní, ale každopádně vedlejší.
Jinak řečeno. Pokud se politici předhánějí v boji za lepší ochranu hranic Evropy, ve vracení lodí s uprchlíky, uzavírání přístavů, opevňování států, je to jen hra. Na celkových datech to mnoho nezmění. Pokud si Evropa vytváří vně svého území oblast nárazníkových států, které shromažďují uprchlíky do táborů a brzdí jejich další postup, je to z hlediska taktiky rozumné (sníží to okamžitý tlak), ale strategicky to nemůže dlouhodobě fungovat.
Je třeba si přiznat, že na „start“ neumíme sáhnout, s danými prostředky a danými politickými rozhodnutími nejsme schopni zásadně změnit hospodářskou (a samozřejmě bezpečnostní) situaci v klíčových zemích. Dříve nebo později se ale budeme muset skutečně reálně zeptat, kolik jsme ochotni vynaložit na to, abychom migrační problém vyřešili.
Přitom evropští politici mají tendenci se tvářit, že se věc vyřešila „sama“ díky již přijatým krokům. Opticky to tak i vypadá. Počty uprchlíků v Evropě od roku 2014 do roku 2018: 0,22 milionu, 1,02 milionu, 0,36 milionu, 0,17 milionu a konečně loni 0,12 milionu. Je to ale hluboký omyl. Za hranicemi Evropy jsou přeplněné uprchlické tábory s dalšími stovkami tisíc lidí, které – mimochodem – stojí Evropy miliardy eur. Je otázkou času, kdy tento zadržovací systém povolí.
Nicméně ekonomický návod na strategické a dlouhodobé řešení je vlastně poměrně jednoduchý. Pokud by Evropa přestala kazit ceny potravin, vedlo by to k obnovení vlastní produkce v Africe. To by ale znamenalo další liberalizaci evropského zemědělství, důslednou eliminaci umělé poptávky po technických plodinách (jako zdroji bio náhražek do paliv) a především konečně otevření evropského trhu potravinám a potravinovým komoditám. To, co nyní platíme za rozvojovou pomoc (bez zjevného výsledku) a co již dáváme a v daleko větší míře budeme dávat do protiuprchlického valu, to bychom mohli do Afriky nasměrovat v nepoměrně efektivnějších platbách za produkci.
Afrika je schopná v podstatě naprosté potravinové soběstačnosti a může produkovat významné přebytky. Přesto produkce potravin v přepočtu na obyvatele dlouhodobě klesá a kontinent se neobejde bez masivních dovozů.
Druhý moment. Evropa by měla vzájemný obchod liberalizovat zcela a důsledně, nezůstat jen v agrární oblasti. Čím jednodušší bude pohyb zboží mezi oběma kontinenty, o to větší lze v Africe očekávat soukromé investice. Nebude to rychle, ale určitě k tomu dojde. Snadné nasměrování produkce do Evropy společně s relativně levnou pracovní silou bude dostatečným lákadlem.
A třetí moment. Evropa by měla nasměrovat svoji finanční pomoc primárně do vzdělávání. Pokud chceme omezit skutečně strategicky migraci z jihu na sever, pak naučme dívky na jihu číst, psát a počítat. To není žádné moralistní prohlášení. Je prokázáno, že s růstem vzdělanosti klesá razantně porodnost. A Afrika je jednou z posledních oblasti, kde je porodnost opravdu vysoká.
O migraci se v poslední době přestalo skoro mluvit. To má logiku – problém právě nyní dřímá. Ale o to spíše by Evropa měla pracovat na jeho řešení, protože opakování let 2014 až 2016 určitě nikdo nechce.
