Důchodová reforma: yetti a jitrnice, jakou svět neviděl
Zopakujme si základní fakta.
Důchodový systém v České republice je tak zvaný průběžný. Je tedy financován tak, jak jde čas. Hodně jednoduše platí, že co se v roce X vybere, to se v roce X také vyplatí.
Existují důchodové systémy postavené na fondech. Lidé si Y let spoří a z toho, co si naspoří, je pak financován jejich důchod.
Jako obvykle, všechno má klady i zápory.
Fondový systém je zranitelný nízkými výnosy, aktiva mohou být znehodnocena během krize. To je potíž, ale největší neštěstí jsou politická rozhodnutí. Stačí zavzpomínat na rok 1953. Neproběhla jen měnová reforma, ale také zabavení obrovských prostředků, na které si netroufli sáhnout ani nacisté v době Protektorátu. Několik milionů lidí mělo rázem místo velmi slušných důchodů právo na několik málo stokorun zajišťujících sotva pomalé umírání. Ale proč chodit tak daleko do historie. V roce 2010 znárodnilo miliardy eur v důchodových fondech Maďarsko, v roce 2013 Polsko a ostatně v nepoměrně mírnější verzi sáhla do soukromého vlastnictví i slovenská vláda či o něco později česká vláda. Na okraj – ve většině případů šlo o kabinety, které se označovaly za pravicové či dokonce konzervativní. Voličům nic nepomohlo, že volili strany, které se zaklínaly úctou k vlastnictví.
Jak to mohlo projít? To je přece jednoduché. Bohatší menšina si vždycky našetří více, než chudší většina. Pokud se to vezme pěkně po Jánošíkovsku, tak jsou důchodové fondy první na ráně.
Průběžný systém má největšího nepřítele v demografii, dále pak v lepší lékařské péči, čistém vzduchu a snižování spotřeby cigaret (plus alkoholu). Dokud čtyři nebo alespoň tři pracující platí důchod jednomu seniorovi, je všechno v nejlepším pořádku (či alespoň v pořádku). Když se lidé začnou dožívat vyššího věku a mají méně dětí, když přestane fungovat i jen prostá reprodukce, systém začne mít velké potíže. Při poměru dva pracující na jednoho starobního důchodce již jdou „tlusté do tenkých“.
Žijeme v zemi, kde se o nutnosti reformy penzijního systému mluví třicet let. Vlastně i o něco déle, protože zcela vážně se tím problémem zabývaly již poslední komunistická Adamcova vláda a před ní pátá a šestá vláda Lubomíra Štrougala. A to minimálně od roku 1986 nebo 1987. Během této dosti dlouhé doby bylo podniknuto tolik reformních pokusů, že jen jejich popis by vydal na knihu. Ostatně seznam členů všech komisí a poradních sborů ustanovených k tomuto úkolu by zabral pár stránek.
Yetti nicméně uniká, paní Colombová pořád nebyla v záběru a jitrnici, kterou svět neviděl, stále nikdo neviděl.
Albert Einstein definoval šílenství jako opakování stále stejného postupu s tím, že doufáme v odlišný výsledek. Což je přesně to, co těch třicet let děláme. A je jedno, zda s pravicovou nebo levicovou rétorikou.
Možná by bylo dobré přestat si nalhávat, že penzijní reforma je ekonomický problém. Není. Ekonomicky je vyřešená mnoha způsoby. Některé jsou na fondové bázi, jiné na průběžné bázi, ale to vlastně není vůbec podstatné. Obě základní vize mají svoje problémy a není na světě nikdo, kdo by je dokázal vyřešit. I když se nad tím sejde padesát držitelů Nobelovy ceny, nic nového nevymyslí. Mohou jenom sepsat po stoprvé možnosti, které již popsány byly.
Penzijní reforma je politický problém. Což politici strašně neradi slyší (a já se jim vůbec nedivím). Nikomu, kdo odvozuje mandát od vůle voličů se do toho nechce, aby vystoupil před davy a řekl: Buď budete platit daleko více, aby bylo možné financovat důchody, nebo budete pracovat daleko déle, aby bylo možné financovat důchody, nebo budete strašně moc šetřit, abyste v budoucnosti možná měli nějaké důchody. A nebo se smiřte s tím, že důchod, který budete od státu dostávat, bude daleko nižší.
Protože v tom je celé tajemství problému. Není ekonomický. Je politický.
Poslední nesměle ohlášený a obratem zavržený vládní plán na prodloužení důchodového věku na 67 let byl drsný, nicméně z finančního pohledu na první pohled realistický. Na první pohled. Potíž je, že v některých povoláních není 67 let zase tak velký problém (třeba u nás – vysokoškolských pedagogů). Ale u zedníků nebo profesionálních řidičů (a dalších stovek profesí)? To je prostě absurdní.
Ekonomové již mnoho let říkají, že i když zvyšování obvyklého věku dožití je obdivuhodné, věk dožití ve zdraví se zvýšil podstatně méně. Můžeme si nastavit věk odchodu do důchodu klidně na sedmdesát nebo třeba 75 let, ale dosáhneme tím jediného – budeme mít sice krásně vybalancovaný penzijní účet, ale rozpočet vykrvácí na jiných sociálních nákladech a na dávkách v nezaměstnanosti. Tím problém nevyřešíme. Tím ho jenom přejmenujeme.
Chtěl bych se jednou dožít chvíle, kdy před veřejnost předstoupí předsedkyně a předsedové všech parlamentních i alespoň trochu relevantních neparlamentních stran a řeknou: Vážení voliči. Máme zde velký problém. Ten problém je ve hlavách nás všech. Očekáváme od důchodového systému něco, co nám nemůže v budoucnu splnit. Tak pojďme měnit naše myšlení.
Protože jediné řešení problému penzijního systému je v našich hlavách. Neboť nikdo nedokáže vytvořit finanční perpetuum mobile.
Luboš Smrčka
Zemřel demýtizátor racionality
Než se do toho se svým kolegou Amosem Tverskym pořádně pustili, ekonomie byla přesvědčena, že v podstatě bohatě vystačí s matematickým aparátem, sofistikovanými vzorci a důvěrou v lidskou racionalitu.
Luboš Smrčka
Jak se to má s tou naší hlubokou krizí
Obecně panuje přesvědčení, že procházíme ekonomickou krizí. Dokonce i mnozí studenti na VŠE o tom často hovoří. Na to musím říct jediné: Krize vypadá skutečně jinak. Nemáme dobré časy. Ano. Ale krizi?
Luboš Smrčka
Je (nebo bude) čínská ekonomika větší než americká?
Studenti mi na pražské VŠE občas kladou vcelku záludné dotazy. Často jsou inspirované denním tiskem nebo úvahami na internetu. Jedním z oblíbených je: Kdy čínská ekonomika překoná svou velikostí americkou?
Luboš Smrčka
Plíživá, nenápadná a soustavná euroizace
Sleduji diskuse o euru s jistým pobavením. Bavíme se (s mimořádnou vášní) o přijetí eura v zemi, kde přesně ten proces (přijímá eura) průběžně a dosti dynamicky probíhá bez ohledu na to, co si kdo myslí a k čemu se kdo upíná.
Luboš Smrčka
Čína už není motor, sotva setrvačník
Samozřejmě to na Západě mnoho lidí nechce příliš slyšet, ale Čína byla v posledních dvou či dokonce třech dekádách jedním z motorů světové ekonomiky. Teď je z ní snad setrvačník. A málo stačí, aby byla brzdou.
Luboš Smrčka
Jak to, že ruská ekonomika roste a jak dlouho jí to vydrží?
Lidé občas mívají tendenci brát některé budoucí události jako hotovou věc, jako téměř osudově danou jistotu. Obvykle to nedělá žádné velké škody. Problém je, když jde o ekonomiku. Pak může být předpojatost problém.
Luboš Smrčka
Argentina: Pokusná laboratoř moderní ekonomie
Nový argentinský prezident Javier Milei zahájil asi největší ekonomický experiment od transformace postkomunistických ekonomik a od čínských reforem. A třetí největší od novozélandských reforem Rogera Douglase před čtyřiceti lety
Luboš Smrčka
Stoletý stařík, který změnil svět
Smrt Henryho Kissingera s konečnou platností uzavřela 20. století. Století, které bylo podobně rozporuplné, jako byl rozporuplný i sám Henry Kissinger: Nositel Nobelovy ceny míru, pro některé válečný zločinec.
Luboš Smrčka
Měli bychom s eurem nižší inflaci?
Podle informace Eurostatu poklesla inflace v říjnu v eurozóně na úroveň 2,9 procenta v meziročním vyjádření. Což je tedy o hodně lepší číslo, než v jaké jsme mohli doufat při stejném srovnání my (bylo to 9,5 procenta).
Luboš Smrčka
Konec Erdoganovy doktríny
Před několika týdny oslavila ekonomická věda (za tichého nezájmu médií) naprosté vítězství nad tezí, kterou by bylo možné v nadsázce nazvat Erdoganova doktrína. Ta zní (přesněji ta zněla): S inflací lze bojovat zlevňováním peněz.
Luboš Smrčka
Proč nerosteme? Protože proto!
Letošní růst ekonomiky je nerůst, řekl by prezident Klaus. On je to ve skutečnosti pokles – jakkoliv v pásmu, které by bylo lépe nazývat stagnací. Protože několik desetin je v tak agregovaném ukazateli, jako HDP, vlastně nula.
Luboš Smrčka
BRICS? Jako opravdu?
Summit BRICS v Johannesburgu vyvolal novou lavinu úvah o konci západní moci a nástupu nových zemí na světové kolbiště. Přesně to stejné poslouchám již 22 let od chvíle, kdy Jim O ́Neill z Goldman Sachs s tím názvem přišel.
Luboš Smrčka
Za nulové sociální dávky!
Většinu lidí to asi hodně překvapí, ale pokud by tato země škrtla najednou všechny platby občanům, které lze alespoň trochu označit za sociální dávky, schodek rozpočtu (aktuální) by se nesnížil ani o polovinu.
Luboš Smrčka
Kroupy nic nepopírají. Ani ledové
Nejsem klimatický alarmista. Pochybuji naopak, že za stav planety či tak zvané globální oteplování může lidská činnost. Ale letní závěje ledových krup nebudu používat jako podporu mých pochybností, protože závěje nic nedokazují.
Luboš Smrčka
Nic není zadarmo, i hotovost má náklady
Rád bych nadšené příznivce hotovosti upozornil, že nic není zadarmo. I hotovost má náklady. Možná nejsou tak vidět, jako náklady bezhotovostních plateb. Ale když něco není očividné, neznamená to neexistenci.
Luboš Smrčka
Mezi rozpočtovou Skyllou a Charybdou
Neříkám, že je úplně jedno, zda je v pololetí schodek státního rozpočtu 215 miliard nebo 271 miliard korun. Je to sakra rozdíl. Ale o budoucí české prosperitě bude rozhodovat něco jiného.
Luboš Smrčka
Nebojte se. Chtějte víc peněz
Nebojte se, řekněte si o přidání, pomůžete sobě i ekonomice. Vážně, je to tak. Výzkum společnosti PwC odhalil, že v disciplíně „chci za svoji práci více peněz“ jsou Češi nejhorší na světě. Tedy ze zkoumaných zemí.
Luboš Smrčka
O zemi žijící na dluh
Budu vám vyprávět pohádku o zemi, která si zvykla žít na dluh. Ta země se jmenuje Česká republika. V rámci úspor se rozhodla říkat si jenom Česko, má to méně písmenek. Ale jinak se v ní rozhazuje plnými hrstmi.
Luboš Smrčka
Vida, jak političky fungují
Francouzský Playboy si mne ruce. Státní tajemnice (což je ve Francii prakticky členka vlády) Marléne Schiappa vyprodala náklad 100 tisíc výtisků a zřejmě vyprodá i 60 tisíc kusů dotisku. A to jsou její fotky vskutku decentní.
Luboš Smrčka
Statistika jsou přesné součty nepřesných čísel
Statistika je samozřejmě důležitá. Ekonomové ostatně mají rádi statistiky, bez nich by byli v mnoha směrech v koncích. A proto také vědí lépe než kdo jiný, že statistika je skutečně jenom přesný součet nepřesných čísel.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 361
- Celková karma 21,50
- Průměrná čtenost 1391x