Zopakujme si základní fakta.
Důchodový systém v České republice je tak zvaný průběžný. Je tedy financován tak, jak jde čas. Hodně jednoduše platí, že co se v roce X vybere, to se v roce X také vyplatí.
Existují důchodové systémy postavené na fondech. Lidé si Y let spoří a z toho, co si naspoří, je pak financován jejich důchod.
Jako obvykle, všechno má klady i zápory.
Fondový systém je zranitelný nízkými výnosy, aktiva mohou být znehodnocena během krize. To je potíž, ale největší neštěstí jsou politická rozhodnutí. Stačí zavzpomínat na rok 1953. Neproběhla jen měnová reforma, ale také zabavení obrovských prostředků, na které si netroufli sáhnout ani nacisté v době Protektorátu. Několik milionů lidí mělo rázem místo velmi slušných důchodů právo na několik málo stokorun zajišťujících sotva pomalé umírání. Ale proč chodit tak daleko do historie. V roce 2010 znárodnilo miliardy eur v důchodových fondech Maďarsko, v roce 2013 Polsko a ostatně v nepoměrně mírnější verzi sáhla do soukromého vlastnictví i slovenská vláda či o něco později česká vláda. Na okraj – ve většině případů šlo o kabinety, které se označovaly za pravicové či dokonce konzervativní. Voličům nic nepomohlo, že volili strany, které se zaklínaly úctou k vlastnictví.
Jak to mohlo projít? To je přece jednoduché. Bohatší menšina si vždycky našetří více, než chudší většina. Pokud se to vezme pěkně po Jánošíkovsku, tak jsou důchodové fondy první na ráně.
Průběžný systém má největšího nepřítele v demografii, dále pak v lepší lékařské péči, čistém vzduchu a snižování spotřeby cigaret (plus alkoholu). Dokud čtyři nebo alespoň tři pracující platí důchod jednomu seniorovi, je všechno v nejlepším pořádku (či alespoň v pořádku). Když se lidé začnou dožívat vyššího věku a mají méně dětí, když přestane fungovat i jen prostá reprodukce, systém začne mít velké potíže. Při poměru dva pracující na jednoho starobního důchodce již jdou „tlusté do tenkých“.
Žijeme v zemi, kde se o nutnosti reformy penzijního systému mluví třicet let. Vlastně i o něco déle, protože zcela vážně se tím problémem zabývaly již poslední komunistická Adamcova vláda a před ní pátá a šestá vláda Lubomíra Štrougala. A to minimálně od roku 1986 nebo 1987. Během této dosti dlouhé doby bylo podniknuto tolik reformních pokusů, že jen jejich popis by vydal na knihu. Ostatně seznam členů všech komisí a poradních sborů ustanovených k tomuto úkolu by zabral pár stránek.
Yetti nicméně uniká, paní Colombová pořád nebyla v záběru a jitrnici, kterou svět neviděl, stále nikdo neviděl.
Albert Einstein definoval šílenství jako opakování stále stejného postupu s tím, že doufáme v odlišný výsledek. Což je přesně to, co těch třicet let děláme. A je jedno, zda s pravicovou nebo levicovou rétorikou.
Možná by bylo dobré přestat si nalhávat, že penzijní reforma je ekonomický problém. Není. Ekonomicky je vyřešená mnoha způsoby. Některé jsou na fondové bázi, jiné na průběžné bázi, ale to vlastně není vůbec podstatné. Obě základní vize mají svoje problémy a není na světě nikdo, kdo by je dokázal vyřešit. I když se nad tím sejde padesát držitelů Nobelovy ceny, nic nového nevymyslí. Mohou jenom sepsat po stoprvé možnosti, které již popsány byly.
Penzijní reforma je politický problém. Což politici strašně neradi slyší (a já se jim vůbec nedivím). Nikomu, kdo odvozuje mandát od vůle voličů se do toho nechce, aby vystoupil před davy a řekl: Buď budete platit daleko více, aby bylo možné financovat důchody, nebo budete pracovat daleko déle, aby bylo možné financovat důchody, nebo budete strašně moc šetřit, abyste v budoucnosti možná měli nějaké důchody. A nebo se smiřte s tím, že důchod, který budete od státu dostávat, bude daleko nižší.
Protože v tom je celé tajemství problému. Není ekonomický. Je politický.
Poslední nesměle ohlášený a obratem zavržený vládní plán na prodloužení důchodového věku na 67 let byl drsný, nicméně z finančního pohledu na první pohled realistický. Na první pohled. Potíž je, že v některých povoláních není 67 let zase tak velký problém (třeba u nás – vysokoškolských pedagogů). Ale u zedníků nebo profesionálních řidičů (a dalších stovek profesí)? To je prostě absurdní.
Ekonomové již mnoho let říkají, že i když zvyšování obvyklého věku dožití je obdivuhodné, věk dožití ve zdraví se zvýšil podstatně méně. Můžeme si nastavit věk odchodu do důchodu klidně na sedmdesát nebo třeba 75 let, ale dosáhneme tím jediného – budeme mít sice krásně vybalancovaný penzijní účet, ale rozpočet vykrvácí na jiných sociálních nákladech a na dávkách v nezaměstnanosti. Tím problém nevyřešíme. Tím ho jenom přejmenujeme.
Chtěl bych se jednou dožít chvíle, kdy před veřejnost předstoupí předsedkyně a předsedové všech parlamentních i alespoň trochu relevantních neparlamentních stran a řeknou: Vážení voliči. Máme zde velký problém. Ten problém je ve hlavách nás všech. Očekáváme od důchodového systému něco, co nám nemůže v budoucnu splnit. Tak pojďme měnit naše myšlení.
Protože jediné řešení problému penzijního systému je v našich hlavách. Neboť nikdo nedokáže vytvořit finanční perpetuum mobile.
