Povětšinou čteme, že krize je za rohem a už se na nás sápe. Konec konců i Michael Burry, o kterém se traduje, že předpověděl krizi v roce 2008, věští splasknutí investičních bublin. Tedy krizi.
K tomu jen malou poznámku – Michael Burry předpověděl krizi v roce 2008 v čase, kdy sice ještě nepadli Lehman Brothers (to se stalo 15. září 2008), ale ve skutečnosti krize již více než rok běžela. Její počátek je totiž třeba směřovat daleko spíše k letům 2006 a 2007, kdy dosáhl vrcholu počet konfiskací domů ve Spojených státech a drasticky narostl počet nesplácených hypotéčních úvěrů. Ale to je vedlejší a nesnižuje (ani nezvyšuje) to relevantnost předpovědi.
Asi ani nemá smysl připomínat, že krizi ohlašují i čeští věrozvěsti problémů. Někteří z nich neochvějně už osm let tvrdí, že hned příští rok začne a bude děsivě hluboká. Asi nikdy na mne z internetu nevyskakovalo tolik článků a tolika tragickými titulky, jako zvláště v posledních dvou letech. Všimněme si, že kdyby se jen třetina z nich měla ukázat jako pravdivá, tak bychom měli mít touto dobou pokles HDP pět procent a milion lidí bez práce. Byly však vycucané z prstu.
Raději k těm potěšujícím zprávám.
Nezaměstnanost v České republice je nadále neuvěřitelně nízká (2,7 procenta) a firmy hledají oficiálně 350 tisíc lidí, spíše ale asi 500 tisíc lidí. První číslo vychází z dat úřadů práce, druhé je odhad vyšší proto, že mnoho pozic se firmy přes úřad práce ani nesnaží obsadit, protože nevěří, že by mohly touto cestou uspět.
Coworkingová centra (sdílené kanceláře) hlásí prudký rozvoj a vysokou poptávku. Sdílené kanceláře se vyplatí především menším firmám, vysoká poptávka tedy značí, že menšímu a střednímu podnikání se (přes všechny komplikace, které jsou mu kladeny) daří dobře.
Maloobchodní tržby za červenec se (meziročně) zvýšily o sedm procent. To je velké číslo a určitě nenaznačuje problém s domácí poptávkou – i když ho očistíme o vyšší počet pracovních dnů oproti červenci 2018, pořád jsme na téměř pěti procentech meziročního růstu, což je prostě výborný údaj.
A konečně – cena zlata na světových trzích, která se 4. září dostala nad 1560 dolarů za unci, následně poslušně poklesla pod 1500 dolarů za unci (a po útoku na ropné terminály v Saúdské Arábii šla překvapivě jen těsně nad 1500 dolarů). To je sice stále strašně moc, ale setrvalý růst vypadá jinak. Mimochodem – i když nynější ceny jsou nominálně velmi vysoké, není to vlastně tak horké, jak se zdá. Pokud by unce zlata měla mít nyní stejnou kupní sílu, jako v době, když byla historicky nejdražší (ve smyslu kupní síly), tak by musela dosáhnout 2764 dolarů (aby se vyrovnala 21. lednu 1980).
Co z toho všeho plyne?
Vlastně pořád to stejné. Ve světě je mnoho rizik, namátkou: neřízený brexit, obchodní válka USA se zbytkem světa (už ani ne se samotnou Čínou), ochabnutí poptávky v Číně, Hongkong či italský dluhový problém, divné nálady v Německu, zmíněný útok v Saúdské Arábii a tak dále. Celkové makroekonomické prostředí je stále vcelku dobré.
Někdo by mohl říci, že udržování růstu (či bránění recesi v některých zemích) je umělý produkt vyvolaný například postupem Evropské centrální banky, snižováním sazeb a hromadným nákupem dluhopisů. Nemyslím si to. Ve skutečnosti existuje jiný vliv, který je daleko silnější. Globalizace (jak na ni půlka světa nadává) nadále přináší obrovské benefity a pořád chrlí neuvěřitelné prorůstové impulsy.
Vytváří jich tolik, že to dokáže přehlušit řadu rozhodnutí, která by jinak měla fatální následky – namátkou urputné snahy zašlapat do země dieselové motory nebo italské pokusy vymyslet měnu, která není měnou, hloupé dotační systémy... Nebo ty obchodní války. Ale to skutečně jen namátkou. Dala by se popsat celá stránka dalšími příklady.
Zatím stále není potřeba panikařit. Ano: Prožíváme nejistou dobu, která se může překlopit na jednu nebo druhou stranu. Což je – Bohužel – to nejkonkrétnější, co se o těchto časech dá říci. Možná bude slunečno, ale stejně dobře mohou přijít bouřky.
Nic moc? Souhlasím. To je předpověď počasí na nic. Nicméně i ta má svůj význam. Obsahuje totiž realistickou verzi budoucnosti – zpomalování možná až ke stagnaci, čekání na další prorůstový impuls.
Nebo na paniku. V onom výčtu rizik chybí jedno obrovské, totiž lidské jednání. Panika. Když se spouštěla krize v roce 2008, mělo to jednu zvláštní okolnost, kterou je možné si ukázat na příkladu českého průmyslu. Do zhruba podzimu 2008 byly údaje o nových objednávkách skvělé. A pak – dalo by se říci, že den ze dne – se propadly meziročně o desítky procent. Vypukla panika.
Krize je totiž ve skutečnosti tak trochu stav mysli, způsob chování. A k tomu doporučuji tento nesmrtelný skeč (po krátkém úvodu v AJ jsou k dispozici i české titulky): https://www.youtube.com/watch?v=YbD-omir4c0
