Z ekonomické podstaty nějakého pojmu ale vyplývají politické konotace – z povahy věci sice vágní, nicméně přece jen imperativní závěry o odmítnutí nebo přijetí pojmu ve smyslu cíle. Pokud chápeme „důstojnou mzdu“ jako ekonomický termín, pak část politických sil se ujme „boje“ za její dosažení, druhá část vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby kroky „k dosažení“ nebyly uskutečněny, neboť je považuje za škodlivé.
A pak je to jednoduché. Podle jedněch jde o „sociální inženýrství“ nebo „levicový konstrukt“, jehož výsledkem údajně bude „znárodňování“, či nějaká forma omezení podnikání... Druhá strana věc pojme jako dostihy, kdy a jak dosáhnout „důstojné mzdy“ pro každého bez ohledu na použité metody a kroky. A už to jede. Ideologie radostně vítězí, barikády jsou postaveny a boj hlava nehlava může začít.
Jenže koncept „důstojné mzdy“ není ekonomický.
Je to sociální pojem, do jisté míry společenská kategorie, která ukazuje určité příjmové rozdělení společnosti, které neumí definovat ani minimální mzda, ani průměrná mzda, ani medián mezd, ani jejich jakkoliv složité a sofistikované dělení do decilů nebo cokoliv podobného odvozeného od statistických veličin či reálných dat.
Důstojná mzda je taková cena práce, která zajistí tržní straně nabízející práci určitou definovanou životní úroveň chápanou jako „slušný, ale zároveň minimální standard“. Ostatně v anglosaském světě se nikoliv nadarmo používá výraz „living wage“, což je sice doslova „existenční minimum“, jenže pojímané vskutku hodně odlišně od toho, jak toto spojení vnímáme my.
Ten rozdíl bychom mohli popsat jako odlišnost mezi „přežít“ (český výklad ve smyslu zjednodušeně neumřít hlady a neumrznout) a mezi „žít“ (anglosaský smysl moci konzumovat určitou kvalitu).
Zatímco „přežít“ lze alespoň technicky spočítat (kalorie – ať již v jídle nebo v množství tepla), „žít“ bude vždycky do značné míry subjektivní hodnocení. Proto je sama definice vágní (11 dnů dovolené, 5 procent příjmu na úspory, 7 procent na důchod, podíl nákladů na bydlení vůči příjmu...) Lusknutím prstů můžeme ony parametry změnit (14 dnů dovolené, 3 procenta na úspory, 10 na důchod, jiný poměr nákladů na bydlení vůči příjmu...). Je to prostě definice rozhodnutím – jakkoliv promyšleným, diskutovaným, propočítaným, ale pořád jenom rozhodnutím, že splněním těch a těch parametrů budeme definovat „důstojnost“.
S určitou nadsázkou lze říci, že „žít“ alespoň rámcově umíme popsat „tvrdými daty“. „Přežít je nutně tak zvaný „měkký ukazatel“.
Z toho pak plyne, že koncept důstojné mzdy naprosto neřeší vzdělání, různost potřeb, neřeší to, že lidé pro svůj pocit důstojnosti nesporně potřebují splnění zcela odlišných podmínek, neřeší se zde, zda je někdo rodinný typ nebo samotář... Prostě jak bylo řečeno nahoře – důstojná mzda není ekonomický pojem. Je to konstrukce společenská, sociální a zcela jistě umělá.
To ale neznamená, že nesmyslná. Právě naopak – při vědomí celého jejího omezení je to velmi dobrá platforma pro diskusi. Ovšem to by nesměla být vedena v polaritě „neomarxismus“ versus „ihned dosáhnout“.
Stabilita naší společnosti je založena vedle ústavnosti, vlády zákona, demokratické volby a tržní ekonomiky také na nesporné skutečnosti, že tyto společenské mechanismy jsou schopny umožnit vedle alespoň relativně spravedlivého rozdělení zdrojů a zajištění bezpečí také onen těžko popsatelný a definovatelný prvek důstojnosti každého lidského jedince.
Karel Marx v závěru manifestu komunistické strany napsal: „Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“ Smutné a tragické výsledky, k jakým to vedlo, dobře známe. Komunistické a fašistické diktatury téměř pohřbily tisíce let civilizace. Jistě – můžeme to nějak více nebo méně vtipně glosovat (třeba: „Třídní boj je boj těch, co mají málo tříd, proti těm, co jich mají více“). Jenže to nic nezmění na podstatě problému. Společenská rovnováha a stabilita má svoje náklady a někdo je musí zaplatit.
Moderní tržní demokracie nalezly odpověď na Marxovu výhružku v podobě společnosti, která do jisté míry redistribuuje vzniklé bohatství nad rámec podílu jednotlivých členů společnosti na jeho vzniku. Můžeme to klidně nazývat oním „neomarxismem“ a mnozí se mohou s despektem vyjadřovat o sociálním státu jako o maskovaném socialismu, ale ani jedno není pravda. Ve skutečnosti jde o složitý mechanismus udržování stability, kde na jedné straně za cenu omezení efektivity získává společnost na straně druhé omezení rizik.
Důstojná mzda je tedy diskusní platforma o racionální míře této redistribuce. Přičemž racionální nemůžeme chápat ve smyslu přímočaře nejvíce efektivní, ale ve smyslu dlouhodobě udržitelného přerozdělování, které nevede k podvázání či znemožnění růstu, zároveň však přinese dostatečnou stabilitu systému.
