Není. Ještě stále není.
Důvody jsou mnohé, ale jeden je, dle mého, do očí bijící. Aktuální kurz, který se blíží 25 korunám, je totiž pořád silně ovlivněn dvěma skutečnostmi a není „pravdivý“ či řekněme „spravedlivý“.
První z těch skutečností je, že Česká republika je investory vnímána stále jako mladý, nestabilní a rizikový trh. Za což ještě pořád může dlouhá historie plánovitého hospodářství, trocha divočiny v devadesátých letech zakončených měnovou krizí a jistě částečně i fakt, že naše ekonomika snášela světovou krizi 2008-2010 obzvláště těžce. Je třeba zvolit správnou optiku. My sice máme pocit středoevropského tygra a stabilní země, ale ve skutečnosti se takto vnímáme maximálně sami. Rizikové trhy mají sklony k větší volatilitě a bývají spíše oběťmi nálad a investičních sentimentů.
Na což by se chtělo říci: Tím spíše euro!
Nikoliv. Měna je důležitý nástroj ekonomické politiky. Pokud bychom byli výkonnostně někde na úrovni Rakouska, vlastní měnu bychom skutečně nepotřebovali. Ale k tomu nám leccos chybí. Jak v hospodářské úrovni, tak v úrovni institucí a v systémovém nastavení země. Problémy Itálie či Řecka, kterým euro v důsledku skutečně uškodilo, nevznikly primárně v chabé ekonomice. Vznikly v mizerných institucích, křehkém systému a vskutku děsivé politice. To ostatní už přišlo samo.
Čeká nás ještě velmi dlouhá cesta v institucionální oblasti, než si budeme moci troufnout na euro pomyslit bez rizika, že se stane akcelerátorem všech hlubokých systémových chyb, se kterými žijeme. A teprve se stabilním a skutečně zvládnutým systémem (například v oblasti vymáhání práva) se budeme schopni dostat na ekonomickou úroveň zemí, jako je právě to Rakousko.
A zase platí, že bez toho, abychom se dostali na skutečně evropskou úroveň v ekonomické oblasti, nemůžeme dosáhnout takového kurzu koruny, který bude v okamžiku vstupu do eurozóny pro občany výhodný. Instituce podmiňují efektivitu, efektivita přináší stabilitu a snížení rizik, což podmiňuje spravedlivý kurz. V ekonomice nelze skákat, je třeba jít krok za krokem. Velký skok zkusil jistý Mao-ce-tung v Číně a dopadlo to hrozně. Vstup do zóny bez „spravedlivého“ kurzu znamená přenášení nákladů na občany. Nic horšího by už ani udělat nešlo.
Druhý důvod, proč ani tento kurz na hraně 25 korun není signálem pro vážné přemýšlení o přijetí eura, je také v podstatě obecně známý. I kdybychom všechno výše popsané hodili za hlavu a řekli si, že to riskneme (což by šlo a možná úspěšně, to nikdo neví), pořád to není dobrý nápad. Jsme časově stále nedaleko období kurzového závazku ČNB, tedy intervencí národní banky proti koruně. Už mnohokrát jsem napsal, že považuji rozhodnutí Bankovní rady za odvážné a správné. Nakoplo přidušené hospodářství na růstovou trajektorii, dodalo celé zemi silný impulz. Ale každý benefit má i svoje náklady.
Od začátku závazku bylo přece jasné, že tím hlavním nákladem bude dlouhodobé vybočení kurzu mimo jeho pásmo, jaké by odpovídalo hospodářské výkonnosti země. S tímto důsledkem se budeme vyrovnávat ještě nějakou dobu. Co to znamená? Že kurz těsně nad 25 korun je stále slabý ve srovnání se schopností a dosahovanou efektivitou české ekonomiky (jakkoliv je pořád daleko té zmíněné rakouské).
První popsaná skutečnost nedokonalých institucí s námi bude žít ještě dlouho. Nemáme, na co bychom navázali. Na 40 let plánované socialistické ekonomiky? Z hlediska společenských a tržních institucí absolutně nulová doba. Období 45-48? To nebylo z tohoto pohledu o mnoho lepší. Protektorát či před tím Druhá republika? Samozřejmě darmo mluvit. A dvacet let První republiky? Sundejme si konečně růžové brýle. To byl neustále rozhádaný a proklatě zkorumpovaný stát, který se zmítal ve vlastních problémech. Na danou dobu a prostor byl výborný, ale měřeno trochu absolutnějšími měřítky?
Občas slýchávám o tom, že si táhneme závaží čtyřiceti let socialismu. Kdepak. Je to padesát let různých totalit a před tím dvacet let republiky, která institucionálně nebyla žádný mistr světa. Třicet let klopýtavého budování tržního prostředí je sice hodně, ale jak je vidět, zdaleka to nestačí. Já se bojím, že tenhle hendikep nás bude stát ještě nějaké to desetiletí. Minimálně jedno. Ale spíš dvě. Skutečně nevím - nechci se tvářit, že mám v pracovně křišťálovou kouli. Navíc záleží na nás, na každém jednom.
Alespoň jedna dobrá věc – co se důsledků kurzového závazku na nynější sílu koruny týká, tak v tomto případě půjde vývoj podstatně rychleji. Jakkoliv vznik nových dvou bilionů korun (za tolik v rámci závazku nakoupila ČNB cizí měny) nelze jen tak přejít, můžeme předpokládat, že dopady závazku vyprchají během roku, možná dvou. Prostě daleko rychleji, než jak dlouho trvá vybudování institucionálního rámce.
Čili uvažovat o euru (ve smyslu zahájení procesu vstupu) už během nejbližšího roku či spíše dvou je hazard. Vůbec o tom začít mluvit můžeme až poté, co důsledky závazku skutečně vyprchají. Ale i pak to bude lístek na opravdu adrenalinovou atrakci. Protože euro drsně odhalí institucionální prázdnotu a každou neefektivitu hospodářství. Zeptejte se Řeků či Italů.
A vlastně ještě: Dokud se Itálie finančně nepostaví na vlastní nohy, nebo ze zóny neodejde, tak by byl vstup rizikový, i kdybychom byli skutečně Švýcarsko střední Evropy. Což nejsme.
