Jako by vzplála závěrečná bitva mezi silami Boha (opozice) a silami Satana (vláda).
No, ono nebude tak zle. A jak to v ekonomice bývá, ani ty strany dobro versus zlo také nejsou tak křišťálově jasné.
Co se týká daňového balíčku v objemu nějakých 70 nebo 80 miliard korun, tak v podstatě dostává opozice to, co dlouhodobě (a v obecné rovině jistě správně) žádala. Snižuje se daňová zátěž.
Co se mimořádného příspěvku starobním důchodcům ve výši pět tisíc korun týká, tak v minulosti byl při valorizacích mnohokrát slyšet argument, že zvýšení důchodů jsou nedostatečná, protože se řídí obecným indexem spotřebitelských cen (inflací), ale životní náklady seniorů rostou obvykle rychleji. S tímto (fakticky správným) tvrzením přicházela celkem pochopitelně vždy a jenom opozice, a to celkem bez rozlišení, která část politického spektra ji právě v danou chvíli představovala. To je folklór.
Především by bylo dobré ubrat emocí. Ve skutečnosti se zase tolik neděje. Jsem dalek toho, abych bagatelizovat výpadek osmdesát miliard a výdaj, který se blíží dvaceti miliardám korun, tedy dohromady pěkných sto miliard, ale...
Za prvé: Dvacet miliard připadá na letošek (již započteno ve schodku 500 miliard) a osmdesát na příští rok a pak další roky. Takže to není sto najednou. Což je, uznávám, trochu detail – přinejmenším tváří v tvář letošnímu schodku a představám, že si příští rok dopřejeme dalších třeba 350 miliard minus. To je relevantní část diskuse.
Za druhé: Z jedné i druhé částky se státu něco vrátí. To je známý spor, zda lidé budou spíše šetřit nebo spíše utrácet, každopádně pokud by nové peníze důchodci i zaměstnanci utratili, stát z nich získá jen přímo na dani z přidané hodnoty kolem 15 miliard, něco připadne určitě na spotřební daně a následné vyšší zdanění korporací také nelze přehlédnout. A konec konců i uložené peníze se dostanou do ekonomiky (když nejsou pod matrací).
Problémy bych viděl někde jinde. Pokud využít pro stimulaci ekonomiky daňový balíček, proč zrovna daň z příjmu?
Jistě – rozhodnutím vlády se předběžně (máme také parlament) naplnila dlouhodobá touha zbavit se superhrubé mzdy. Dosavadní zdanění bylo ve skutečnosti nějakých 20 a kousek procenta a něco kolem 28 procent u části nejvyšších příjmů nad 140 tisíc měsíčně (protože rovnou daň jsme ve skutečnosti v podstatě nikdy neměli). Když přejdeme na skutečné sazby 15 a 23 procent, bude do jisté míry posíleno progresivní zdanění. Tady se sluší dodat – které je v principu ve všech vyspělých zemích.
Jenže – pokud mělo být výsledkem také nějaké sociální působení daňového systému, tak je třeba čestně říct, že lidé s nízkými příjmy reálně neodváděli daň nyní a nebudou ji tedy odvádět ani v budoucnosti. Což platí i u lidí s příjmy středními, ale s více dětmi. Abychom se spíše nezačali topit v daňových bonusech. A také se sluší dodat, že zvětšení progrese oproti nynějšímu stavu bude minimální. Spíše nebude stát za řeč. Takže pokud chtěla jít vláda tímto směrem, daleko nedošla. Vlastně ani nevyrazila.
Otázky do relevantní diskuse jsou dvě.
První: Může podnět v objemu sedmdesát nebo osmdesát miliard ročně znamenat nějaký reálný ekonomický stimul? Nenalhávejme si, že to udělá kdovíjaké zázraky – jde o necelých 1,5 procenta HDP. Za to žádnou velkou tancovačku nepořídíme.
Druhá: Nejít raději německou cestou a nesáhnout k dočasnému snížení daně z přidané hodnoty, což by stimulovalo spotřebu a touto převodovou pákou i ekonomiku? Právě dočasnost opatření (v Německu do konce roku 2020) je pobídkou k „využití příležitosti“. Teoreticky to dává jasný smysl, prakticky nevím – bylo by nutné vidět lidem do hlav. Ale zkušenost posledních desetiletí říká, že německá řešení většinou přes všechny úšklebky sousedů fungují.
Nu, rozhodnutí na úrovni výkonné moci již u nás doma padlo a měnit se asi nebude, takže nezbývá než doufat, že „to bude fungovat“. Navíc není žádný důkaz, že nebude – je to prostě varianta toho, jak dodat rodinám nějaké nové disponibilní prostředky.
Druhé opatření, tedy pět tisíc pro důchodce bez rozdílu, má velkou výhodu v jednorázovosti. Nezatíží příští rozpočty – jsou to skoro definičně čisté „helikoptérové“ peníze (k dokonalosti chybí, aby transfer ke spotřebitelům šel z národní banky, ale to už je otázka pro fajnšmekry). Peníze házené (obrazně) z vrtulníků nevymyslel žádný „šílený levičák“, ale Milton Friedman jako koncept a Ben Bernanke to předložil v roce 2002 jako reálný návrh. Ostatně opakovaně došlo různými způsoby k praktickému použití tohoto postupu, čili to není žádný experiment a nebudeme první na světě. Opomíjím často probírané politické konsekvence návrhu (brzké volby, otázka proč právě senioři ano, rodiny s dětmi ne), ale z čistě ekonomického hlediska to není nic zase tak šíleného, jak se někdo může tvářit.
Co tím chci říct: Diskuse o vládním rozhodnutí snížit příjmové daně a jednorázově vylepšit finance důchodců je samozřejmě legitimní. To špatné na ni je, že je vedena mnohdy z pozic zbytečné jednoznačnosti. Ta opatření jsou nesporně rozpočtově riskantní (ale to je dnes všechno a třeba Reaganovo snížení daní nebylo jiné), mají nejisté výsledky (což však platí i o všech ostatních nápadech) a můžeme nesporně najít i další otazníky.
Ale ani jedno není naprostý nesmysl a hloupost. Jsou to legitimní možné kroky, legitimní možné pobídky. Tak se vzpamatujme a začněme diskutovat jako lidi a ne křičet, jak na lesy.
