Otázka totiž je, jak hůř? A odpověď není zase tak zlá. Bude hůř, než jsme odhadovali v srpnu či v září. Ale pořád lépe, než co hlásali věrozvěsti věčného zmaru v dubnu či v květnu s jejich poklesem ekonomiky o dvacet procent.
Je nicméně třeba si přiznat, že druhá vlna nemoci je silnější, než jsme čekali. Asi nikdo z relevantních ekonomů ji nezapočítal do svých odhadů dostatečně realisticky. Ale na straně druhé – neobjevil se žádný nový systémový problém. Celá potíž je pořád a stále soustředěná v té jedné konkrétní a nesporné příčině. Současná a budoucí krize není krize strukturální, ale je to krize exogenní, její příčinou nejsou vnitřní nerovnováhy a ekonomické asymetrie, ale jednoznačně vnější atak.
Z toho plyne celkem jednoduchý a logický závěr – ve chvíli, kdy exogenní vliv pomine, měla by se ekonomická situace začít relativně rychle lepšit. Pochopitelně s sebou hospodářství potáhne balvan ztráty likvidity, pravděpodobně také bude řešit pád řady podnikatelských subjektů a vyšší míru nezaměstnanosti, ale to by neměl být neřešitelný problém. Po krizi zůstanou výrazně zadlužené státy, které nyní pumpují do ekonomiky obrovské prostředky. To přinese napětí v oblasti veřejných financí, zvýší se riziko dluhové krize, ale ani to by nemuselo být fatální. Růst by se měl přes všechno další obnovit vcelku rychle.
Nicméně poslední odhad zveřejněný bankovními analytiky českých finančních ústavů obsahuje zvláštní nepoměr mezi odhadem na tento a příští rok. Pro letošek očekávají ekonomové bank pokles osm procent. To je drsné, ale vzhledem k prudkosti druhé vlny nikoliv překvapivé. Skoro bych řekl, že v tuto chvíli a při současných znalostech to je až optimistický předpoklad. (I když předběžné výsledky za třetí čtvrtletí jsou vzhledem k situaci nadmíru dobré.)
Co zarazí více je, že pro příští rok čekají finanční instituce růst pouhá dvě procenta. Aniž bych to složitě vysvětloval, je to skoro matematicky nemožné - dosáhnout po tak silném propadu (mínus osm) tak slabý růst (plus dvě) znamená táhnout si s sebou nějaký vážný problém. Pokud by se tento předpoklad opravdu splnil, je to tragédie. Čistá. Znamenalo by to mimo jiné, že úrovně ekonomické aktivity z přelomu let 2019/20, tedy z doby „před virem“, by hospodářství dosáhlo až někdy v průběhu roku 2023. Což z této krize rázem dělá dlouhodobou a vleklou záležitost a samozřejmě také vyvolává větší pochybnosti o udržitelnosti zadlužení země.
Je třeba se ptát, proč by mělo dojít k takovému prolongování problémů.
Podívejme se na věc v souvislostech. Nyní se ukazuje, že předchozí odhady povětšinou podceňovaly sílu návratu nemoci ve druhé vlně podobně, jako toto riziko zjevně nedocenila vláda. Rovnou říkám, že jsem optimismu z dobrých jarních čísel podlehl také. Není zde mnoho lidí, kteří by s čistým svědomím mohli říct, že pro ně není současný nárůst nemocnosti a celkový stav pandemie překvapením.
Analytici bankovních domů se na minulý omyl zjevně rozhodli reagovat tím, že budou silné dopady a dlouhé trvání pandemie předpokládat i do budoucnosti. Je to rozumná opatrnost a vcelku ji fandím. Je to totiž pořád lepší než se ukájet marnými nadějemi. V jejich modelech je samozřejmě zanesen i dopad na zaměstnanost, je v něm obsažen nesporný problém s úpadkem řady společností, s prudkým propadem ve službách, který bude skutečně hrozivý. Jistě počítají i s opačnými trendy – s prorůstovým působením veřejných rozpočtů a rekordních schodků, zřejmě je zde kalkulován i evropský fond obnovy a další stimuly. Nicméně to hlavní, co nejspíše tlačí výsledek ekonomiky v příštím roce na ona pouhá dvě procenta růstu, je předpoklad, že ještě nejméně první čtvrtletí příštího roku bude „koronavirové“, tedy že se v něm ekonomika stále nebude moci nadechnout k růstu.
Což je předpoklad postavený nikoliv na složitých modelech a sofistikovaných propočtech, ale jenom a pouze na přímočarém poučení z předchozích týdnů: Minule jsme byli příliš optimističtí a vývoj nás překvapil. Tak nyní budeme raději vidět všechno černě.
Ekonomové jsou prostě v podivné situaci. Rozhodující národohospodářská proměnná současnosti nemá v podstatě nic společného s ekonomikou. Je to cosi, co nesouvisí ani s financemi, ani s produktivitou, ani s efektivitou výrobních řetězců, a dokonce ani s ničím jiným, o čem píšou učebnice ekonomie. Vývoj epidemie je navíc něco, co zjevně neumějí pořádně předpovědět ani epidemiologové, schopnosti viru zase něco, na čem se neshodnou virologové, odborníci na vakcíny se rozcházejí v odhadech, kdy bude vakcína, kolik dávek bude k dispozici, jak bude účinná... Osobně z toho mám pocit, že co se týká těchto oborů, tak tři specialisté vyprodukují zhruba pět různých názorů. Být jimi, moc si z toho nedělám – u právníků či ekonomických analytiků je to běžný stav i v dobách podstatně klidnějších.
Tak pokud budeme my ekonomové zase „vedle“, je nám líto. Ale musíme do našich modelů pojmout něco, co je zcela mimo náš „rajon“. A ano, máte pravdu. Bylo by dobré a bylo by i férové ubrat složitých vysvětlení a přiznat, že tentokrát skutečně tak trochu věštíme z křišťálové koule.
