Tedy se dožít současnosti.
Contergan alias Kevadon byl lék, který na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století přinesl zlom v přístupu k principu předběžné opatrnosti ve farmaceutickém průmyslu. Jenže předtím zavinil minimálně deset tisíc známých případů povětšinou vážně postižených dětí a pravděpodobně dalších deset nebo více tisíc případů, které nebyly zdokumentovány.
Popravdě právě tento kdysi slavný lék prodávaný v Evropě a většině dalších zemí jako Contergan, který měl proniknout na trh ve Spojených státech coby Kevadon, může do značné míry za rezervovanost oficiálních míst vyspělých zemí k tomu, aby byl běžně používán při léčbě Covid-19 onen mnohými za téměř zázrak považovaný Ivermektin.
Pro pochopení současnosti je dobré si vzít poučení z minulosti. Jakkoliv chápu, že když si lidé na sociálních sítích přečtou tvrzení, že tento lék „snižuje smrtnost o 80 procent“ a přitom „stojí pár korun“, ale „vláda to tají“, protože je zapojená do „zločinu s očkováním“, tak nějaké racionální vysvětlování, že věci jsou složitější, tak úplně nezabírá.
Contergan byl povolen po tříletém testování v roce 1957. Německá firma Chemie Grünenthal byla velmi spokojená – lék neměl naprosto žádné zjištěné vedlejší škodlivé účinky, ale hlavně zákazníci byli nadšeni. Pomáhal s usínáním, uklidňoval. Během roku – dvou od uvedení na trh se stal přímo hitem žen v jiném stavu. Vynikal při tlumení ranních nevolností. V roce 1960 se německý výrobce rozhodl pro vstup na klíčový americký trh. Výnosy byly odhadovány na v tehdejší době pohádkový objem v řádu stovek milionů dolarů ročně. Díky neobyčejně osvícené doktorce Frances Kelseyové, která pracovala pro Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), ale léku nebyla licence pro prodej ve Spojených státech poskytnuta. A to ani po tvrdém a skutečně nevybíravém tlaku producenta a jeho amerického partnera.
Těžko říct, jak dlouho by FDA za svou zaměstnankyní stál. Ale v roce 1961 se začaly objevovat první evropské studie o fatálních následcích užívání Conterganu a na konci onoho roku již bylo jasno – vědci nezvratitelnými důkazy spojili několik stovek případů narozených postižených dětí s užíváním preparátu jejich matkami během těhotenství. Navíc prokázali mechanismus vlivu účinné látky na plod, který vedl k deformacím nebo k naprosté absenci rukou, nohou, uší, očí a dalších orgánů. Následně bylo zdokumentováno oněch zhruba deset tisíc případů velmi rozličných postižení, z nichž mnohé se neslučovaly s životem. A také bylo konstatováno, že kvůli velké oblibě léku v některých jihoamerických a afrických zemích se skutečný počet obětí nikdy nedozvíme.
Jakkoliv byly Spojené státy následků téměř ušetřeny až na deset prokázaných případů, kdy lék jako ještě nepovolený preparát dali pacientkám jejich lékaři v rámci „promo“ akce distributora, reakce administrativy tehdejšího prezidenta Kennedyho byla jednoznačná. Předpisy a povolovací řízení před FDA byly až drakonicky zpřísněny. Princip předběžné opatrnosti zvítězil. A doktorka Kelseyová dostala medaili. Nesporně po zásluze. Nebýt její obezřetnosti a důslednosti, s jakou požadovala od farmaceutické společnosti další podklady, mohl lék na amerických dětech napáchat škody vpravdě nedozírné. Vzhledem k tehdejší porodnosti v zemi a k oblibě nových módních preparátů existují odhady, že by mohlo jít v letech 1960 až 1961 (do odhalení škodlivosti léku) minimálně o 30 až 60 tisíc postižených dětí.
Princip předběžné opatrnosti má samozřejmě řadu kritiků, podle kterých je zbytečně nákladný. Jeho odpůrci si dali v devadesátých letech práci a vypočetli (přesněji odhadli), že prodloužení doby testování léků ze tří až pěti let na sedm až dvanáct let (poté, co předpisy FDA převzaly všechny vyspělé země), znamená podstatně větší ztráty než výnosy. Tedy je ztraceno více životů tím, že se účinnější medikamenty nedostanou včas k pacientům (protože jsou velmi složitě testovány), než by bylo ztraceno kvůli nedostatečně vyzkoušeným lékům. Je to možné – nevím, nehádám se. Ale žijeme v takovém světě, v jakém žijeme a naši předci asi věděli, proč vymysleli přísloví dvakrát měř, jednou řež. Protože ve skutečnosti princip předběžné opatrnosti není nic jiného. Jen to zní učeněji.
Ivermektin je lék starý nějakých 40 let a byla za něj udělena Nobelova cena – jak už ostatně ví díky nové farmaceutické fakultě Vysoké školy života v podstatě každý diskutér na facebooku. Lze skutečně říct, že je to lék vyzkoušený. Tedy zvláště na kravách, koních a dalším zvířectvu při léčbě řady nemocí vyvolaných parazity. A ano, také na lidech. Ale zase v boji s parazity. Nějaký ten červ je však něco jiného než vir. Čímž není vůbec řečeno, že přípravek proti červům nemůže fungovat i proti virům. Samozřejmě může.
Co ale naprosto není vyzkoušeno, u čeho vůbec netušíme, jak by někteří lidé mohli reagovat, to je skutečnost, že při léčbě Covid-19 je podáváno mnohonásobně více přípravku než při užití proti parazitům. Tuto dosti podstatnou skutečnost člověk v diskusích o „léku za pár kaček“ nenajde.
Jinak bych chtěl zdůraznit jednu věc. Jakkoliv studie prokazující účinnost Ivermektinu zatím skutečně neodpovídají standardům požadovaným v normálních časech pro takové práce (a to ani po roce, kdy se s Ivermektinem experimentuje), není ani žádná studie, která by prokázala fatálně škodlivé dopady podávání léku.
Z čehož mi plyne, že pokud pacient podepíše příslušný papír a převezme na sebe odpovědnost, nechť je mu lék podán. Žijeme v časech, kdy není tak úplně čas na standardizované postupy. A pokud tomu chceme říkat pro klid duše experimentální léčba, tak tomu tak říkejme.
Ale vidět za tím, že není Ivermektin k vyzvednutí na každém rohu, nějaké spiknutí světových vlád a farmaceutických firem, to je prostě paranoia. Není v tom namočen žádný deep state, New World Order, žádní zednáři nebo ještěři. Může za to daleko spíše šedesát let starý příběh léku Contergan a firmy Chemie Grünenthal.
