Boeing versus Airbus. Souboj o pozici lídra trhu v leteckém průmyslu se už před dlouhými lety stal kolbištěm ani ne tak inženýrů a designérů, ale úředníků, právníků a především politiků. Obě strany Atlantického oceánu toužily po vítězství. Letecký průmysl je tahounem v oblasti technologií, kdo vyrábí více lepších letadel, ten si pozvedá svoji produkci v širokém spektru navazujících odvětví. Takže samozřejmě na konci jde o to, kdo prodá více, ale je to podobné, jako když jeden tým z průměrné fotbalové soutěže postoupí do Ligy mistrů. Přijdou velké peníze a ty se postupně rozlijí do systému díky lépe zaplaceným přestupům a podobně.
Jelikož jsme (snad) na konci tohoto dlouhého antisubvenčního sporu, nemá už asi cenu snažit se zjistit, „kdo si začal“. Oč šlo je ale podstatné – obě strany se navzájem obviňovaly, že americká vláda a Evropská komise pomáhají tomu svému „koni“ formou subvencí a pomocí vybočujících z pravidel volného obchodu. Takže obě firmy mohly pronikat na konkurentův domácí trh snadněji tlačeny daňovými výhodami či podporou výzkumu.
Následovala cla. Nejdříve na letouny jako takové, později i na řadu jiných a často naprosto nesouvisejících produktů, mezi kterými se ocitly i takové specialitky jako zmíněné víno či motorky.
Předchozí americký prezident Donald Trump vzájemný spor převedl do stavu studené a pak i horké obchodní války. Eskalace byla značná a objemy clem postihovaného zboží rostly.
A s tím se také obě strany postupně unavovaly až mohlo dojít k průlomu. Ironií osudu nastal v době, kdy na obou stranách oceánu v klíčových pozicích působí politici spíše málo výrazní, ale možná právě takových bylo potřeba, aby se předchozí vyhrocení mohlo rychle zlomit do společného zvolání „Co blázníme? Máme to zapotřebí?“
Donaldu Trumpovi je třeba připočítat k dobru, že on celou dobu pojmenovával spor s Evropou jednoznačně a otevřeně. Samozřejmě bez toho, že by připouštěl nesporný fakt, že i jeho předchůdci lili do leteckého průmyslu prostředky na podporu konkurenční schopnosti s cílem zadupat Airbus do země.
Ale odchod Donalda Trumpa z funkce byl jenom jedním z důvodů, proč Evropa a Amerika tak najednou našli společnou řeč. Tím dalším je Čína, kde státem podporovaný letecký průmysl velmi rychle vstřebává nejen bohatou vládní podporu, ale také technologické dovednosti získávané díky masivním investicím země do obranného průmyslu. Tedy do zbrojení, chcete-li. Což je prostě totéž.
Pokud se nic nezhatí, dohoda bude na stole velmi brzy. A kdo pečlivě poslouchá kusé informace z Washingtonu i z Bruselu, nemůže jinak, než to vidět jako první etapu společného káravého pohledu do Pekingu.
Jak v Evropě, tak i v USA sílí pocit, že čínský růst (ekonomický) a emancipace (růst vlivu) již dávno překročily hranici, kdy na ně šlo reagovat chápavým úsměvem a blahosklonně. Čínský raketový ekonomický vzestup dosud těží z asymetrie, kdy světové trhy jsou Číně velmi otevřené, čínský trh je ale nepoměrně uzavřenější a plný překážek administrativních i vysloveně regulatorních. V posledních letech na to reagovala spousta zemí například zákazem prodejů některých (technologických) firem do čínských rukou. Ale už i vrabci na střeše si šeptají, že v příští obchodní válce půjde o daleko více a proti Číně bude stát evropsko-americká koalice odhodlaná přivřít východní velmoci (to již skutečně není přehnané) vlastní trhy. Ostatně – systémově nikoliv ne nepodobně, jak to udělal před několika lety Donald Trump (a získal od Pekingu řadu ústupků).
Uzavření případu Boeing – Airbus není z globálního hlediska koncem obchodních sporů. Berme ho spíše jako doklad uzavření nově koncipované koalice, která svou pozornost a sílu prostě jenom obrátí jinam. A to ke sporu, jehož význam a hloubka budou daleko větší. A který dost možná v nedaleké době rozdělí svět na zcela nově postavené sféry vlivu.
