Nesporně nemá zásadní smysl zkoumat skutečné rozložení společenských názorů podle nějakých internetových diskusí. Natož třeba pod jedním článkem. Obecně vzato od toho tady máme volby (alespoň v těch zemích, kde reálně probíhají a skutečně znamenají změnu politického rozhodování). Při vědomí veškerého sociologického omezení sondy pomocí sociálních sítí ale stejně platí, že je zajímavé a poučné do nich občas zabrousit.
Před časem vyšel na iDnes text o studii Paris School of Economics nazvané World Inequality Report (studii jako takovou najdete ZDE). To je každoročně vydávaná expertíza pracoviště, které má – to je nutné předznamenat – blízko k myšlenkovému proudu představovanému například Thomasem Pikettym. To znamená skutečně k proudu označovanému mnohdy jako neomarxismus. Což je „nálepka“ i přes to, že se tak označují i mnozí Pikettyho souputníci a následovníci.
Oč ale kráčí. Studie prokazuje (na základě metodologie, která je cenná mimo jiné svou stálostí), že během pandemie se sociální nerovnosti (nerovnosti v rozvrstvení příjmů a bohatství) znovu prohloubily. Prokazuje se tak dlouhodobý trend. Z nových čísel je asi nejvýraznější to, že úzká skupina dolarových miliardářů (asi 2750 lidí) ovládá 3,5 procenta světového bohatství (ve smyslu majetku, nikoliv aktuálních příjmů). A skoro 4 miliardy lidí, kteří představují „chudší polovinu“ světové populace, vlastní 2 procenta celkového bohatství. Kdybychom si to srovnali trochu jinak, pak 0,000025 procenta populace = 3,5 procenta majetku. A 50 procent = 2 procenta majetku.
Rozdělení bohatství a příjmů podle skupin (modrá barva: 50 % nejméně majetných, zelená: 40 % střed, červená: 10 % nejbohatších). A jak je uvedeno v textu - 0,000025 % lidí uvnitř červené vlastní 3,5 procenta z celkového bohatství. (World Inequality Report 2022)
Pro vývojové srovnání: Před pandemií drželi miliardáři (kterých bylo o trochu méně) asi 2 procenta světového bohatství.
Jak to interpretovat? Jedna věc je, nakolik se zvětšují rozdíly „globálně“, druhá věc je, nakolik rostou propasti uvnitř jednotlivých zemí. Globální nůžky jsou problém, ale ten se nedotýká přímo vyspělých zemí (zprostředkovaně ale ano – třeba tlakem na ekonomickou migraci). Rozevírání nůžek uvnitř vyspělých zemí je nicméně horší, protože nesporně znamená méně stability a více rizik. Každopádně je to reálné téma k diskusi a především k úvahám, co tento vývoj přinese v budoucnu.
Zajímavé jsou pak ony reakce z diskusí, které navíc hodně korespondují s tím, co se objevuje na jiných místech u obdobných témat. A tam všude vidíme skutečně převažující jednoznačná odmítavá konstatování – vlastně už jen zmínka o tom, že něco jako příjmová a majetková nerovnost existuje, je spouštěčem dramatického odmítnutí. Shrňme to dvěma doslovnými citacemi: „Potřebujete další daň na rozhazování plebsu?“ a „Jděte už s těmi rudými výplody někam“.
Těžko si představit reálnou racionální veřejnou diskusi v situaci, kdy i pouhé vyslovení jejího tématu vzbuzuje vášně. Kdybych vystoupil na jakémkoliv auditoriu a začal větou „Dneska budeme diskutovat o příjmové nerovnosti“, asi nebudu zvědavý na to, že hlouček účastníků začne skandovat „Komunismus! Komunismus!“ a překřikovat jakákoliv slova ostatních. V takovém případě odejdu buď já, protože mi to za to nestojí, nebo oni, protože těžko v následující hodině a půl vysloví nějaký strukturovaný názor. A konec konců – dávají jasně najevo, že o to ani nestojí.
Příjmová a majetková nerovnost je velký problém. Nechci nyní diskutovat o tom, zda ji řešit, jak ji řešit, jestli je globální daň z majetku (jak ji navrhuje zmíněný Thomas Piketty) dobrý nápad nebo naprostý nesmysl. Chci jen poukázat na takovou malou, pro někoho možná nevýznamnou drobnost – právě tato nerovnost stála za zhroucením celých společenských systémů, majetková a z ní plynoucí politická nerovnost zbořila království a impéria, jejich politické a sociální uspořádání. Že se průběžně převlékala do různých hávů a hesel, to není tak podstatné. Kdybychom ty slupky oloupali, nakonec nám tam vždycky zůstane nemajetná většina proti majetné menšině.
Jsou v podstatě jen dvě cesty, jak se mění uspořádání světa. Vývojem, tedy evolucí, nebo skokem, tedy revolucí. Každý, kdo na sousloví „majetková nerovnost“ odpoví výkřikem „komunisto“, přikládá pod kotel toho druhého.
