Přesto žijeme v prazvláštní době.
V časech, kdy zjevné nesmysly získávají stále více „věřících“ a kdy o nich vlastně nelze tak úplně otevřeně říct, že to jsou zjevné nesmysly. Ono by to mohlo urazit něčí city.
Renomovaná a úctyhodná britská BBC vydala zprávu, že hledá způsoby, jak ve svém vysílání dát „odpovídající“ prostor i lidem, kteří věří, že Země je placatá. Pokud totiž, uvedlo vedení stanice, existuje ve společnosti relativně početná skupina lidí, kteří věří, že Země je placatá, musí taková skupina lidí také dostat odpovídající prostor v médiích k prezentování svého názoru.
Mapa ploché Země z konce 19. století. (Repro iDnes)
Samozřejmě lze říct, že každý má mít možnost sdělit svůj názor. Ale pak by do diskusí měli být přizváni také pastafariáni, kteří věří (tedy dělají, že věří, jde o parodické náboženství), že vesmír byl stvořen Létajícím špagetovým monstrem (Flying Spaghetti Monster). Že to sami věřící s cedníkem na hlavě neberou vážně? No a? Proč by neměli mít právo vstupu do veřejného prostoru alespoň stejné, jako fandové placatosti?
Samozřejmě oboje je v podstatě anekdotická záležitost. Placatá Země mimoděk, Špagetové monstrum chtěně. Ale jinak v tom není rozdíl. A anekdota je to jenom do chvíle, dokud si člověk nepřečte, že z Američanů narozených na přelomu tisíciletí jsou jen dvě třetiny pevně přesvědčeny, že Země je koule. Ostatní váhají nebo rovnou věří v placku. Existuje výzkum, podle kterého 11 milionů Brazilců (5,5 procenta obyvatel včetně nemluvňat) je přesvědčena o placatosti Země.
Když před nějakou dobou český ekonom Tomáš Sedláček v rozhlasovém interview prohlásil, že v jistém smyslu slova matematika neexistuje, dostal ve veřejném prostoru (naprosto většinově) co proto. Přitom měl tak trochu pravdu. V jedné nebo dvou větách se pokusil shrnout dva tisíce let diskusí o podstatě našeho světa. Příklady ze současné vědy: Astrofyzik Max Tegmark z MIT říká, že náš vesmír a matematika jsou to stejné, neurovědec Stanislas Dehaene naopak tvrdí, že cítění čísel je součástí našeho mozku. Dva postupy, které se snaží uchopit neuvěřitelnou složitost našeho světa. První definuje absolutní objektivitu matematiky, kde jsou číselné zákony samotnou podstatou existence, druhý absolutní subjektivitu matematiky, kde jsou číselné postupy a dohoda, že 1+1=2 a 2x2=4 nástrojem taxonomie, popisování a pochopení okolí. Vlastně není divu, že mnoho a mnoho lidí chce něco jednoduššího než takto složitý spor. A že část z nich raději sáhne po staré dobré placaté Zemi.
Varianta Země - disku. V této verzi gravitace neexistuje. Jak držíme na povrchu Země? Naše placka se neustále pohybuje "vzhůru" se zrychlením 9,8m/sec na druhou. Co se stane, až překročíme rychlost světla? To nikdo neví. (Archiv autora)
Jenže potíže s „placatostí“ jsou svým způsobem ekonomické. Stojí za ním totiž (mimo jiné) i hluboká a v důsledcích i finančně mimořádně nákladná nedůvěra části moderních vyspělých společností ve vědu kombinovaná ale naopak s podivnou představou všemocné „zlé vědy“. Placatisté někdy říkají „NASA se ve věci kulaté Země mýlí“ a jindy „NASA ve věci kulaté Země lže“. Což je ještě celkem jedno, jenže principiálně stejným projevem je protimluv, kde v logicky nepochopitelné symbióze stojí tvrzení „experimentální vakcína má mnoho vedlejších účinků a zabíjí“ a „vakcína obsahuje nanočipy, které se v těle aktivují, spojí se do žiletek a zabíjí.“ Oba tyto protichůdné konstrukty bez větších problémů používají stejní lidé a mnohdy téměř okamžitě po sobě.
Naopak od verze Země - disk počítá možnost Země - obrácený kužel s vlastní gravitací. (iDnes/Depositphotos)
Když takovou schopnost používat neslučitelnou argumentaci k obhajobě v základu chybné myšlenky vypustíme do reálného světa, znamená to v důsledku především obrovské náklady na prosazení téměř jakéhokoliv rozhodnutí, jakékoliv změny ve stávajícím systému. Soustavné torpédování pak nutně vede k méně efektivním rozhodovacím procesům a později i k rozhodovací autocenzuře, kdy již nejsou ani uskutečňovány pokusy o změny, protože náklady (politické i faktické finanční) na jejich prosazení se stávají příliš velkými.
V další fázi pak nastává proniknutí absurdit přímo do řízení, do rozhodovacích procesů. Do skutečně probíhajících diskusí pak vstupují otázky, nad jejichž samotným položením většina nesporně kroutí hlavou v němém údivu. Když ale otázku: „Jestliže savo desinfikuje a ničí viry, proč bychom ho neměli pít nebo vstřikovat rovnou do krve, aby tam dělalo svoji práci?“ slyší miliony lidí z úst prezidenta nejmocnější země světa, legrace nad představou placaté Země skutečně končí.
To platí ze zdravotního hlediska, ale i ekonomicky. Protože k nákladům A, které bychom platili tak nebo onak, přistupují ještě náklady B. Ty je nutné vynaložit na eliminaci dopadů podobných nápadů a oné hluboké nedůvěry, která se šíří a začíná nás tak trochu ovládat. Z pohledu národního hospodářství je to doslova strašidelné závaží.
Což vidíme pěkně ilustrativně na Turecku. Jak si vysvětlit, že významný světový politik (který má k dispozici druhou největší armádu NATO) a dlouholetý vůdce země (opakovaně volený lidem v poměrně demokratických volbách) tvrdí, že nízké úrokové sazby snižují inflaci? Protože to je v oblasti ekonomiky něco podobného, jako teze o placaté Zemi, nebo v medicíně návod na ničení virů v těle pomocí desinfekce na podlahu.
Žijeme skutečně v prazvláštní době. Jednou nohou vykročeni k Marsu, druhou vězíme po koleno v marastu šíleného blouznění a pavědeckého blábolení. Jistě, můžeme se smát představě, že nějaký vážený moderátor s kamennou tváří povede diskusi „placatictů“ s „kulatisty“, ale dejme si pozor, ať se nám svět během toho povýšeného pochichtávání nevrátí do středověku.
Aby neplatilo: "Jasně, že Země je kulatá, nízké sazby zvyšují inflaci a savo v žaludku zabíjí. Ale říkejte to dneska lidem. Budou vás mít za blázna..."
