Samozřejmě ve srovnání s takovými dluhovými „premianty“, jakými jsou Japonsko, Itálie, Španělsko, Belgie nebo „provařené“ Řecko jsme v podstatě „v pohodě“. Stačí se podívat na statistiky.
Rok 2021 jsme zakončili s dluhem ve výši 41,9 procenta hrubého domácího produktu, což třeba ve srovnání s průměrem zemí Evropské unie vypadá jako nic (88,1 procenta). Když si vedle toho postavíme Řecko (193,3 procenta), Itálii (skoro 151 procent), Portugalsko (127,4 procenta), Španělsko (118,4 procenta) nebo Francii (112,9 procenta), tak samozřejmě vypadáme skvěle.
Avšak: Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi. A to ne kvůli nějakému rozmaru „Bruselu“, který by na nás kladl jakési přehnané požadavky, jiné než na ostatní. Důležité je, co nám dovolují trhy.
A trhy nám dovolují málo, malinko. Skoro by se dalo říct: Trhy nám nevěří ani nos mezi očima.
Cítíte se poškozeni, není to fér? Možná. Ale ruku na srdce. Koho to zajímá?
Neberte si to nijak osobně, nic osobního v tom není. Je to jenom vyhodnocení rizik, nic jiného.
Trhy roky s rozpaky sledovaly poněkud dýchavičný boj naší země se zadlužením. Opticky vypadal pěkně, protože vůči HDP dluh skutečně utěšeně klesal. Jenže trhy, to jsou skupiny analytiků a znalců věci, kterým nestačí politické proklamace a vítězné fanfáry. Trhy sledovaly, jak se ani za mnoho let velmi dobrého růstu ekonomiky nedaří likvidovat to klíčové, totiž strukturální složku schodku státního rozpočtu. Když to skutečně mimořádně zjednoduším, tak trhy rozlišují tu část výdajů státu, kterou je nutné utratit, protože to přikazují zákony a nařízení a která je „zabudována“ do celého ekonomického systému země, a tu část, které se dá nějak vcelku jednodušším způsobem „zbavit“. Ve snižování té první jsme nijak zásadně nepokročili. A zároveň kleslo daňové krytí mandatorních (povinných) výdajů.
Výsledkem vyhodnocení posledních let proto bylo, že schodek a následně vládní dluh jsou strukturálním problémem české ekonomiky.
V době růstu trhy naši laxnost celkem tolerovaly. I v době pandemie to ještě šlo – konec konců, to se s nějakým schodkem počítalo. Klíčový byl přístup k rozpočtům na roky 2021 a 2022. Strukturální složka schodku skočila z řádu 50 miliard na řád 250 miliard korun (jsou to čísla tak zvaně „od boku“, důležitý ale není přesný objem, důležitý je trend vývoje). Růst daňového krytí výdajů je (i vinou některých reforem, jinak strategicky správných, ale takticky naprosto odstrašujících) pofidérní.
Jaký je trest? To je důležitá okolnost. Kdyby nás trhy jenom neměly nějak rády, ale nijak by to nedávaly najevo, mohlo by nám to být celkem jedno. Jenže ony to najevo dávají. Přesně je to vidět na grafu. Ten zachycuje úroky požadované investory (věřiteli) jako cena za to, že si koupí dluhopisy české vlády. Jsou vybrány papíry svými parametry alespoň rámcově srovnatelné (stát jich emituje dlouhou řadu a někdy je těžké se v tom vyznat). Ten růst je jasně viditelný.
Křivky růstu ceny dluhu nevypadají na první pohled nějak nepřátelsky ani prudce. Je ale nutné si uvědomit, že každá desetina procenta úroku navíc znamená obrovské peníze utracené za financování dluhu. (Data: MFČR, zpracování vlastní)
Před dvěma lety jsme platili méně než procento nebo zhruba jedno procento ročního úroku ze získané částky. V současnosti jsme se dostali k šesti procentům.
Dluh České republiky je zhruba 2,5 bilionu korun. Naštěstí ho samozřejmě nemusíme celý refinancovat za šest procent, to bychom byli v podstatě na huntě hodně rychle (roční platba šest procent z 2,5 bilionu korun by byla krásných 150 miliard). Jenže i kdybychom měli refinancovat pouhou desetinu dluhu místo za procento za procent šest, tak je to růst nákladů na úroky jenom u té desetiny dluhu z 2,5 miliardy na 15 miliard.
A to je řeč jenom a pouze o úrocích. Není v tom ani slovo o splácení. Na které nemáme a tak dluh refinancujeme novým dluhem, čili si musíme půjčit na splacení staré půjčky. Jenže refinancujeme za šest procent místo za procento jedno.
Hovory o tom, kdo může za inflaci a jestli ji víc zavinily pandemické schodky rozpočtu nebo válka, jsou možná politicky zábavné, ale nic neřeší.
Skutečně vážnou diskusi bychom měli vést o tom, co musíme obětovat v příštích mnoha letech, abychom dostali růst dluhu zpět pod kontrolu. Což znamená, abychom snížili strukturální schodek někam k nule, když už bychom neměli strukturální přebytek. To není něco, co bychom mohli „vyčekat“ růstem HDP. To znamená buď zvýšit daně nebo snížit některé bolavé výdaje nebo obojí v nějakém mixu najednou.
A o nějakém řešení musíme informovat velmi rychle potenciální investory do našich dluhopisů, musíme jim nabídnout rozpočtový plán podporovaný pokud možno co nejširší částí politického spektra, který vrátí našemu dluhu důvěryhodnost. Protože pokud to neuděláme, hrozí nám, že v dalších letech budeme dluh financovat ne za šest, ale za osm nebo deset procent.
Co by to znamenalo? Že všechny ty bolestivé kroky, které v současnosti můžeme alespoň trochu rozložit v čase a dávkovat, budeme muset udělat během týdnů či maximálně měsíců.
Český dluh, o kterém stále hovoříme jako o něčem malém a skoro roztomilém, je totiž ve skutečnosti zabiják. V ruce má obrovské úrokové kladivo a má napřaženo k úderu.
