Nostalgie je v pořádku, výmysly nikoliv

Pokud něco socialistické hospodářství během pokusů o jeho realizaci opravdu dokázalo, tak svoji absolutní nepoužitelnost. I tak se při každé demonstraci, krizi či výročí smutných milníků dějin komunismu objeví vlna nostalgie, 

Prý to bývalo takové pěkné.

Samozřejmě naprosto nebývalo.

Na slovenských sítích se v posledních dnech šíří zvláště podivuhodný post (viz obrázek). Protože je hojně sdílen i v českém prostředí, může posloužit jako skutečně názorný příklad kombinace čisté a průzračné lži s absurdní dávkou demagogie. Což je přesně ta směs, ne které jsou tvrzení jako "bývalo líp", "tohle nebylo ani za komunistů" nebo "za socialismu by se to nestalo".

Principem postu je, že v roce 1989 měl státní rozpočet tehdejší Slovenské (socialistické) republiky (a tedy součásti ještě existující federace) přebytek státního rozpočtu ve výši dvě miliardy amerických dolarů. Pak je tam tvrzení, že nyní je dluh 60 miliard dolarů a přitom „jsme všechno prodali“.

Vezmeme si to popořadě.

Nejprve co se týká toho schodku.

Tak to je, milí přátelé, čistá a průzračná lež jako věž. To číslo si prostě autor vymyslel, zjevně v přesvědčení, že si to buď nikdo nebude pamatovat nebo nikdo neumí použít Google.

Schodek SSR (Slovenské socialistické republiky, která se ale na konci roku 1989 již jmenovala jen Slovenská republika) činil v onom účetním období 1,42 miliardy tehdejších korun československých (Kčs). Pro nás podstatnější ale je schodek celé soustavy rozpočtů (federace + česká část + slovenská část). A ten dosáhnul na danou dobu „úctyhodné“ výše 3,5 miliardy Kčs.

Je poměrně složité převést tuto sumu na současný stav, ale bráno poměrem tehdejšího a současného HDP by měl být orientační převod někde kolem 1:11 nebo spíše 1:12. Takže šlo o zhruba 40 miliard nynějších korun.

V porovnání s aktuálními schodky to jistě není mnoho, byli bychom za toto mínus ve státní kase vděční, ale to nic nemění na tom, že o přebytku naprosto nebyla řeč. Nehledě na fakt, že s tím, jak se hroutila tehdejší sovětská ekonomika, prohlubovaly se nerovnováhy i v satelitních zemích. V podstatě po celá osmdesátá léta se tempo ekonomického růstu neúprosně snižovalo a na jejich konci stálo hospodářství tehdejší federace na prahu recese. To je dobré vědět i vzhledem k neradostným vzpomínkám na první roky ekonomické transformace začátkem let devadesátých. I kdyby se totiž režim udržel, prošel by velmi hlubokými ekonomickými turbulencemi se značným dopadem na životní úroveň obyvatel.

K těm dvěma miliardám amerických dolarů. Ono je vůbec těžké tehdejší koruny na dolary přepočítávat, protože neexistovalo naprosto nic, co by se dalo považovat za tržní kurz. Oficiálně byl dolar něco přes pět korun, což byla cena, za kterou občan a ani podnik cizí měnu skutečně získat nemohl (v podstatě ji legálně nemohl získat vůbec kromě omezené směny při ojedinělých cestách do zahraničí). Cena na černém trhu přesahovala v danou dobu třicet tehdejší korun. Převod na současnost je ještě daleko obtížnější než v případě schodku rozpočtu. Bylo by nutné kalkulovat nejen inflaci koruny, ale také vývoj dolaru. Postačí však, když si řekneme, že za současnou průměrnou mzdu je možné koupit asi patnáctkrát více dolarů, než si za průměrnou mzdu koupil v socialistickém Československu v roce 1989 člověk na černém trhu. Dokonce i kdyby si někdo snad tehdy mohl koupit dolary za kurz oficiální (což, jak bylo řečeno, nešlo) pořád je dnešní nákup skoro trojnásobný.

Porovnání dluhu ČSSR z roku 1989 a nynější České republiky nebo Slovenské republiky je podobně složité. V čem je problém: Federace nebyla nijak zásadně zadluženým státem, v tomto směru je možné socialistické vedení země považovat za poměrně zodpovědné. Co ale byl zásadní problém, to bylo tak zvané vnitřní zadlužení, tedy zaostalost a neuskutečněné investice od infrastruktury až po bytový fond (povětšinou státní nebo kvazistátní).

Odhadnout tento dluh je velmi složité. Samozřejmě existuje mnoho čísel na toto téma, jenže jde o odhady uskutečněné v různých letech (a pracující pohříchu s cenami v době odhadu). Když si ušetříme následných mnoho odstavců popisování metod a výsledků, tak bychom mohli vcelku klidně říct, že tento vnitřní dluh vysoce a možná i násobně převyšoval tehdejší hrubý domácí produkt (či tedy přesněji dobový agregát hrubý národní důchod).

Například na železnici byla míra investic pod hranicí prosté reprodukce (která by zajistila alespoň uchování předchozí kvality sítě) prakticky po celou dobu socialistické éry (čili od konce čtyřicátých let minulého století), přinejmenším však od poloviny šedesátých let (kdy se to v socialistickém bordelu kolem státních peněz dá alespoň spočítat). U bytového fondu to bylo (navzdory masivní sídlištní výstavbě) podobné. Zaostalost produkčních kapacit byla extrémní (kdo navštívil nějaký strojírenský podnik v osmdesátých letech, nemohl minout dlouhé řady historických soustruhů často již raritních a blížících se věku vskutku kmetskému). O stavu silnic a praktické neexistenci dálnic ani nemluvě, vodovodní síť byla „děravá jako cedník“ a tak dále, a tak dále.

Samozřejmě by bylo naivní říct, že nyní žádný vnitřní infrastrukturní dluh neexistuje. Je zde. Ale jeho masivnost je neporovnatelně menší.

Samozřejmě je možné diskutovat a porovnávat rok 1989 a současnost z mnoha úhlů. Ale pokud zůstaneme v oblasti ekonomiky a životní úrovně, tak dokonce i přes současnou mimořádnou inflační vlnu a všechny nesporné potíže, se kterými se naše země utkává, budeme srovnávat v podstatě nesrovnatelné.

Nostalgii rozumím, prostě jsme byli v těch letech mladší a nohy ani záda nebolely, ale to určitě neopravňuje k výmyslům o přebytcích rozpočtu a nízkých dluzích.