Nevím přesně proč, ale už dávno vznikla v onom státě uprostřed Evropy představa, že Češi jsou nějak spořiví a finančně to mají v hlavě srovnané. Málo co je tak vzdálené skutečnosti. Je to jeden z mnoha národních mýtů. Máme jich více. Namátkou: Lípa je národní strom, Češi mají holubičí povahu, Vaříme nejlepší pivo na světě. A další a další. Tyto mýty jsme si vytvořili a nechceme si na ně nechat sáhnout.
Bohužel mýtus a pravda nejsou totožné kategorie. Mohou mít leccos společného, ale povětšinou je vzájemný průnik velmi malý.
Kontrolní otázka. Kolikrát za existenci České republiky skončil rozpočet státu v přebytku nebo alespoň na nule nebo něčem, čemu se říká „technická nula“, čili někde těsně pod vyrovnanými financemi?
Měli jsme k dispozici celkem (včetně letoška, kde je záporný výsledek jasný) 31 pokusů. Jedenatřicet státních rozpočtů.
Trend financí České republiky je jasný. Jakkoliv všechny křivky stoupají, ve skutečnosti to jde z kopce. (Ministerstvo financí České republiky)
Nula a nějaký obvykle malý přebytek byly dosaženy pětkrát. Jednou (1996) šlo o marginální schodek v pásmu „plus mínus nula“. Takže řekněme, že to je šest pozitivních zářezů do pažby. Všech zbylých 25 pokusů o seriózní státní finance skončilo (letos skončí) katastroficky nebo alespoň mizerně.
Ano, pravdou je, že brát si jako měřítko kompletní dobu trvání samostatného státu může být docela matoucí. Tak to trochu zkrátíme a podívejme se na posledních dvacet let. Jenže ono to zabolí ještě více, protože ty vyrovnané rozpočty nebo přebytky byly především v dobách, ve kterých ve Strakově akademii seděl Václav Klaus a na MF ČR Ivan Kočárník. Což je minulé století.
Takže skóre oněch dvou posledních dekád je 18 schodků a celé krásné dva přebytky. Které tedy navíc nevznikly díky moudré fiskální politice, ale spíše naprostou shodou příznivých okolností vysokého růstu a překvapivých příjmů podpořených navíc rozpuštěním rezerv.
Má to ještě jednu souvislost, která by měla děsit. Ve skutečnosti totiž platí, že všechny rozpočty od roku 1999 byly rovnou naplánovány jako schodkové. Když říkám všechny, platí to doslova. Všechny. Když říkám naplánovány, tak tedy naplánovány, odhlasovány, schváleny. Takže i ty, které nakonec byly zázračně v plusu. Jinými slovy: Za dvacet let došlo náhodou ke dvěma přebytkům, ale po celou dobu byl plán hromadit schodky.
To je strašná statistika.
Ještě horší ale je, co ta statistika vlastně říká. A to je také jasné. Dluh se stal součástí genetické struktury celého našeho systému, celého života. To je skutečně obrovský problém. Protože to totiž znamená, že vrátit se k nějaké dlouhodobě udržitelné strategii státních financí je asi tak stejný požadavek, jako uříznout si vlastní ruku.
V roce 2013, kdy končil v úřadě Miroslav Kalousek, byly výdaje rozpočtu České republiky 1,173 bilionu korun (tisíc sto sedmdesát tři miliard). Schodek byl 81 miliard. V roce 2021, kdy končila v úřadu Alena Schillerová, byly výdaje 1,907 bilionu korun a schodek 420 miliard. Pro letošek plánuje tato země výdaje 2,223 bilionu a schodek 295 miliard. To je oproti Kalouskově éře dvojnásobek výdajů a 3,5 násobek schodku.
Přestaňme si konečně lhát do kapsy: Česká pohádka není o spořivém Honzovi, který na všechny vyzrál umem a šikovností. Česká pohádka je o projedené zemi.
