Schizofrenní Nobel

Seveřané (později vysvětlím) udělili v týdnu mimo jiných i dvě Nobelovy ceny, které společně ukazují jistou dávku schizofrenie. První za mír a druhou za ekonomii (čestně a jak známo, cena za ekonomii vlastně není "Nobelova").

Co se ekonomie týká, zakladatel Alfred Nobel ji v závěti nejmenoval, byla „přidána“ až na konci šedesátých let minulého století. Co se míru týká, neuděluje tuto cenu Královská švédská akademie, ale norský parlamentní výbor (děkuji diskutujícím za upozornění). A cenu za ekonomii zase Švédská národní banka. Ale to není tak podstatné.

Mírovou cenu dostala organizace s poměrně vtipným názvem Mezinárodní kampaň za zrušení jaderných zdraní. V angličtině International Campaign to Abolish Nuclear Weapons (ICAN). Ano, je tam skutečně abolish, tedy zrušit. Ne zakázat nebo omezit. Zrušit. Nevím, zda se dá zrušit něco, co již bylo jednou objeveno. Z vědeckého hlediska říkám, že ne. Ale tady nejde o žádnou vědu, tady jde o politiku. A to je oblast neomezených možností.

Neberu této organizaci v žádném případě její zásluhy a vůbec nezpochybňuji nutnost snažit se opravdu usilovně o to, aby atomovou zbraň nikdo nikdy nepoužil. Ale tvrdím, že toho nelze dosáhnout kampaní za zákaz atomovky. Prostě nejde – jedinou cestou je vytvářet takové vztahy mezi národy, které maximálně eliminují riziko konfliktu. Ve světě, kde jadernou zbraň mají státy jako Severní Korea, Indie a Pákistán, kde její produkci zvládla Jihoafrická republika (ale dobrovolně se vzdala držení, což ale znamená, že ji může téměř obratem vyrobit), kde ji má Izrael, jenom se tím nechlubí, kde pravděpodobně výrobu může velmi rychle zvládnout Írán a kdyby se jim zachtělo, tak minimálně deset nebo třeba i třicet dalších zemí (včetně České republiky), je „rušení“ jaderných zbraní něco jako chytání invazivních králíků v Austrálii.

Nobelovu cenu za ekonomii dostal tento rok behaviorální ekonom Richard H. Thaler. Když to skutečně hodně zjednoduším, tak jeho výzkum se týká faktu, že lidé (nikoliv lidstvo, ale každý jednotlivý člověk) se nechovají v běžných a ani v ekonomických situacích racionálně. Jinak řečeno zahrnul do různých modelů například skutečnost, že i vysoce racionální dlouhodobé strategie jsou mnohdy odsunuty nebo zavrženy pro krátkodobé a okamžité podněty. Vnesl do ekonomie pojem nudge (postrčení, šťouch), jako označení okamžitého podnětu, který eliminuje i velmi dlouhodobé cíle. Odhalil i dlouhodobé dopady ekonomického chování v nouzi. Lidé přistoupí v okamžiku nutnosti na určité řešení (například v době nedostatku produktu vysoká cena u prodejce X), ale tuto skutečnost (ponížení) si uchovají v paměti. V době obvyklé, pozdější, pak nevolí prodejce X, ale vyhledávají prodejce Y (třebas je vzdálenější a jinak zcela zaměnitelný s prodejcem X). Nejednají tedy stoprocentně racionálně, ale do svého ekonomického modelu chování zanesou prvek „pomsty“, oplácejí prodejci X pocit ponížení, když museli akceptovat vysokou cenu.

Toto by si měly nastudovat české řetězce v kauze „máslo“.

Proč to celé vlastně píši?

Richard Thaler měl dostat obě ceny. Za mír i za ekonomii. Výzkumy behaviorálních ekonomů, které především v posledních dvaceti letech mění pohled na celý ekonomický systém a ukazují se jako zásadní doplnění starších ekonomických modelů, totiž ovlivnily i mnoho politologů a praktických politiků. Zatím pouze málo, ale ten vliv roste a růst bude pokračovat. Behaviorální ekonomii jde primárně o výzkum psychologických aspektů ekonomického chování, ale v důsledku lze říci, že každé lidské chování je v principu ekonomické (lze ho převést s jistou dávkou nadsázky do ekonomického vyjádření). Behaviorální přístup k otázce kontroly a eliminace nebezpečí souvisejících s jadernými zbraněmi je v tomto směru za prvé racionálnější a za druhé dlouhodobě zcela jistě úspěšnější, než představa, že lze dosáhnout „abolish“, tedy jejich odstranění.

Jakkoliv si International Campaign to Abolish Nuclear Weapons vážím, měli dostat Nobelovu cenu za snění.