„It´s economy, stupid!“ platí i ve školství

Vynakládat veřejné peníze bez účinné veřejné kontroly je jistý způsob, jak ty veřejné peníze utratit bez jakéhokoliv veřejného prospěchu. Když sleduji poslední diskuse o maturitách, jako ekonom se děsím. Jsme přesně na této cestě.

Samozřejmě z pozice vysokoškolského pedagoga celkem chápu, že mezi středoškolskými kolegy existuje nějaké nostalgické pnutí a hnutí směřující k tomu, co bych nazval nekonečně naivní prvorepublikový sen. Komise složená z čestných a vysoce odborných pedagogů zkouší žáka, pravověří jeho znalosti a nakonec je po zásluze a zcela objektivně ocení. Je to krásná vzpomínka a černobílý film.

Když zatlačíme slzu v oku, tak prostě, bohužel, musíme připustit, že to je úplná pitomost.

Z mnoha důvodů.

Za prvé dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Pokud se příliš nepletu, tak před sto lety dosahovalo maturitou ukončeného středoškolského vzdělání ani ne pět procent populačního ročníku. I když – což je k dnešním číslům šokující – populační ročník v poměrech dnešní České republiky dosahoval řádově 200 tisíc lidí, pořád to bylo pouhých deset tisíc studentů v maturitním ročníku.

Dnes máme sice populační ročník kolem 100 tisíc lidí, ale maturantů bylo letos téměř 70 tisíc.

Parametry řeky jsou absolutně jiné.  Pět procent populace proti plus mínus 65-70 procentům? To je obrovský rozdíl.

Za druhé. Jiné jsou i břehy té řeky. Samozřejmě před sto lety existovalo obrovské množství povolání, kde byla maturita naprosto nutnou součástí kvalifikace. Třeba advokát bez maturity být pochopitelně (v podstatě) nemohl. Ta byla potřebná i na řadu míst ve státní správě a tak dále. Ale že by maturitu měla mít kadeřnice nebo četník nebo hasič, voják z povolání či posádka lokomotivy? To skutečně nikoho nenapadlo.

Za třetí není stejná ani voda v té řece. Před těmi sto lety byla úroveň znalostí nutná ke složení maturitní zkoušky násobně jiná, než jaká dnes – logicky. Nemůžete přece od skoro sedmdesáti procent populace chtít to stejné jako od procent pěti. To prostě odporuje rozložení schopností ve společnosti. Tečka, není o čem diskutovat.

A teď k té představě hluboké poctivosti prvorepublikových maturit. Ono to nebylo tak žhavé. U Čapka a stejně tak v Panoptiku hříšných lidí Jana Marka a také v dobových filmech i tisku najdeme řadu příběhů o úplatcích a podvodech, díky kterým se maturita získávala. Ve chvíli, kdy je systém nastaven v rovině: Chceš opravdu dobrou práci za hodně peněz? Tak musíš mít maturitu!, tak potom začne platit: It´s economy, stupid! Neříkám, že to bylo masové. Nevím. Ale pokud se taková praxe stala součástí dobového zpravodajství, filmů a literatury, pak existovala.

Když nyní slyším, abychom vrátili maturity na školy a ustoupili od celostátních testů, abychom se tak trochu vrátili k tradici, jímá mne čistá ekonomická hrůza. Nevím, kolik nás stojí celý systém středních škol s maturitou, ale jistě to jsou desítky miliard korun. Z této kupy peněz čerpají nejen školy veřejné, ale i soukromé či církevní. Celý tento obrovský balík peněz je ve svém finále z hlediska efektivity hlídán jedním jediným mechanismem – státními maturitními testy z češtiny a z jazyků nebo z matematiky, podle výběru. (Vynechávám školskou inspekci, ale ta není schopna porovnat vzájemnou efektivitu vzdělávání.)

Co se stane, jestliže tento jediný a poslední pojistný mechanismus odstraníme?

Jistě nám jako zázrakem přibude úspěšných maturantů. Zvláště na těch soukromých středních školách, ale nesporně i v celém systému.

Což o to, ono by se to hodilo. Viz následující graf z dílny České školské inspekce.

Když si to velmi jednoduše budeme interpretovat, tak v řadě krajů je neúspěšnost studentů u maturity na soukromých školách dvojnásobná oproti školám veřejným. Mimořádně ilustrativní je jižní Morava. Na veřejných školách neuspěje 15 procent studentů, na soukromých 33 procent studentů.

Po odstoupení od státních testů vyhraje ekonomika. Na školy bude přijato ještě více procent dětí z každého ročníku. A jako zázrakem, jakkoliv to bude odporovat zdravému rozumu i biologickým danostem, vzroste úspěšnost u maturit. Výrazně. Pár let a budeme stoprocentní v počtu přijatých i v počtu úspěšných. Nebo 99,8procentní - aby se neřeklo.

Ve skutečnosti především děsivě poklesne obtížnost, sníží se celkové nároky. Prostě tak to je. Důvody soukromých škol jsou jasné, na veřejných dojde prostě jenom k příslušnému rozmělnění požadavků. Možná budeme mít pár desítek ještě výrazněji „prestižních ústavů“, které si budou zakládat na své kvalitě, ale v celku systému vyvoláme dlouhodobou strukturální krizi. Ta nebude mít žádné velké důsledky na učební obory s maturitou – tam jsou stejně klíčové odborné předměty a mistrovské zkoušky. Tragický dopad bude na gymnázia a některé odborné střední školy. Věřte mi, že některé neznalosti absolventů středních škol (včetně těch úspěšných absolventů i některých mediálně relativně známých středoškolských ústavů) jsou již nyní ohromné a nepochopitelné. Člověk by měl tendenci si říci, že horší to být nemůže. Celoživotní zkušenost mi říká: Může. Financování z veřejných peněz v kombinaci s nulovou kontrolou výsledku je dálnice k průšvihu.

Sleduji proto diskusi o „odstátnění maturit“ s děsem v oku a s velkými obavami. Popravdě – to už by bylo snad lepší zrušit maturitní zkoušky jako princip. Stejně musíme jednoho dne udělat velkou prověrku oblastí, kde maturitu vyžadujeme jako kvalifikační předpoklad, uskutečnit jejich hlubokou revizi a hlavně redukci. Přitom lze tam, kde je to skutečně potřeba, nahradit podmínku maturity dokončeným středoškolským obecným nebo specializovaným vzděláním. A v podstatě okamžitě si umím velmi dobře představit, že zrušíme maturitu jako podmínku studia na vysokých školách (pro mne za mne – ať se na universitu hlásí klidně patnáctiletý člověk, pokud udělá dostatečně přijímací testy a prokáže vědomosti, nechápu, proč by to nešlo).

To celé by ale muselo být součástí rozsáhlejší reformy. Vždyť je zde celý balík učiva na základních a středních školách, který je zjevně špatně poskládaný a vychýlený jak formou, tak obsahem z toho, co potřebuje absolvent základní školy a střední obecně zaměřené školy. K čemu učíme integrály a relativně složité funkce, když třetina (jsem od narození optimista) středoškoláků nezvládne procenta a trojčlenku?

Rušit do tohoto zmatku jeden z mála racionálních bodů, kterými jsme alespoň schopni měřit problém, když už ne ho řešit, to je velmi, velmi, velmi špatný nápad. Zahodit státní maturitní testy ve chvíli, kdy by tento krok nebyl součástí zásadní reformy systému a kdy by nebyl nahrazen jiným způsobem měření kvality vzdělávání dodávaného za veřejné prostředky jednotlivými školami, to je podminování a vyhození do vzduchu i těch zbylých zdravých částí systému.

Nedělejme to. Jak kvůli našim dětem, tak z ekonomického pohledu.