Zamávejme ropě. Ale bojme se jejího konce

Ještě před pár lety to znělo jako nesmysl a bláznivá vize snílků. Nyní se již množství poradenských i těžařských společností shoduje, že v dalších letech a jednou provždy již bude spotřeba ropy jenom klesat.

V mnoha zemích to nutně musí vyvolávat děs. Nejde jenom o to, že se mění a hlavně ještě výrazně změní energetický mix. Hlavní šok pro mnoho států je výhled na konec jejich příjmů z těžby. A navíc v nepředpokládané podobě. Vždycky do současnosti to vypadalo, že konec ropy přijde po období extrémních cen, kdy se za „černé zlato“ bude platit skutečným zlatem. Teď to spíše vypadá tak, že ropy bude všude moc a nikdo ji nebude chtít.

Pohled ekonoma na zprávy z posledních měsíců musí být nicméně ostražitý.

Stačí si připomenout, že podle mnoha předpovědí už měla ropa dávno dojít. Mělo se tak stát v osmdesátých letech 19. století, v sedmdesátých letech a pak znovu v devadesátých letech 20. století, v roce 2005 a (jaká ironie!) v roce 2020. Přitom jsou nyní zmapované těžitelné zásoby největší v dějinách. Z čehož plyne, že predikce mají jediný smysl, totiž posloužit jako „kanónfutr“ aby měla realita co popírat. To je první otazník.

Druhý otazník: Není nynější záplava zpráv o dosažení vrcholu spotřeby zaviněná koronokrizí a prudkými otřesy světové ekonomiky? Není to jen zmatená reakce na šok? Zase platí, že by to nebylo poprvé, takových situací zažil náš svět stovky. Ostatně po finanční krizi 2007-2008 už neměl být náš svět jako dříve a kapitalismus se měl zhroutit.

Třetí otazník: Pokud je pád ekonomiky postavené na uhlíku zapříčiněn podporou ekonomiky zelené, neukáže se, že jde o finančně a technologicky nezvládnutelný proces, který nás za pár let returnuje zpět k ropě? Konec konců i podobné slepé uličky už tady byly.

Čtvrtý otazník: Nesporně se mnoho lidí, jimž na srdci leží udržitelnost světa, z pádu uhlíkatých paliv raduje. Ale nepovede to během pár desetiletí k vývoji, který bude znamenat drastickou nestabilitu, ke změnám a převratům, ze kterých nebude mít nikdo radost, k napětí přerůstajícímu v katastrofu světových rozměrů? Jakkoliv to zní bombasticky, tato rizika nelze podceňovat a jsou naprosto relevantní.

Každý tento otazník by vydal na knihu. Tady je místo vždy jen na několik poznámek. K prvnímu otazníku: Podstatné je, že tentokrát věští pokles poptávky po ropě i samotné ropné společnosti. Hromadně odepisují zásoby, ukončují průzkumy nových nalezišť. BP v poslední zprávě oznámila předpoklad poklesu těžby ropy a plynu v nejbližších letech o 40 procent. Ještě v loňské predikci přitom společnost očekávala vrchol poptávky po ropě až ve třicátých letech našeho století. Když tento vývoj předpokládají samotní energetici, má to pro mne podstatně větší váhu než odhady akademických kolegů.

Což odpovídá i na druhý otazník: nemyslím, že by šlo o módní výstřelek. Společnost Total SE oznámila odepsání investic v hodnotě osm miliard dolarů. Významný konzultační společnost Rystand vydala prohlášení, podle kterého minimálně deset procent suroviny z již těžených nalezišť zůstane pro nízkou poptávku navždy v zemi. V podstatě všechny velké ropné koncerny oznámily, že končí s novými průzkumy, protože jim již nedávají žádný ekonomický smysl.

Zajímavá je otázka, zda ale bude udržitelná zelená energetika, zda se neukáže jako technicky a finančně příliš náročná. Osobně jsem ještě před několika lety právě z technologických důvodů předpokládal jen těžko řešitelné obtíže obnovitelných zdrojů. Dnes musím připustit, že technický pokrok je obrovský a jakkoliv zatím pořád vidím mnoho zádrhelů, řada dalších již našla uspokojivá řešení. Nejde tedy o vyřešenou věc, ale jak finančně tak i technicky už dávají obnovitelné zdroje smysl.

Nejvážnější mi proto připadá otazník poslední. Co se bude dít se zeměmi, jako Saúdská Arábie, Irák, Írán, Venezuela, Ruská federace či Nigérie (atd., atd.), které jsou životně závislé na těžbě a na příjmech z ní? Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a například podíl surovin na exportu RF se po letech usilovné snahy o snížení dostal z krásných sedmdesáti a něco procent z poloviny devadesátých let na bytelných osmdesát procent v současnosti – jistě, v tom je i dřevo, železná ruda a mnoho dalšího, ale základ je ropa a plyn. O Saúdské Arábii ani nemá smysl mluvit.

Pokud konzultanti a znalci z BP, Total a dalších firem mají s poptávkou po ropě pravdu, tak přidám jeden politologicko – ekonomický a historií tisíckrát potvrzený postřeh. Oblíbeným způsobem řešení domácích potíží je jejich export.