Za blahé paměti ministra financí Sobotky růst státního dluhu (kromě splátek dluhů za bankovní socialismus) byl jediným zdrojem ekonomického růstu. Proto také nemohl pan ministr vidět naprosto objektivně jeho nějaké absolutní snížení jako prioritu, a to ani v mezinárodně poliitických souvislostech, stačilo, že se podařilo stabilizovat velikost státního dluhu ve vztahu k hdp. Už to byl velký úspěch.

Ty splátky za bankovní socialismus samozřejmě současně představovaly brzdící faktor toho růstu. O  to více bylo nutné ty běžné deficity zvyšovat, aby vyrovnaly působení té brzdy.

Pane Řezníku, obávám se, že se poněkud mýlíte v čase. Co se bankovního socialismu týká, tento problém byl do veřejných rozpočtů v podstatě v plné míře promítnut již za předchůdců pana ministra Sobotky během předchozí vlády Miloše Zemana. Následující vláda Vladimíra Špidly opravdu vyhlásila ambiciozní plán navazující na projekty vývoje veřejných financí - ten měl vést k jejich stabilizaci. Ale Stanislav Gross a především pak Jiří Paroubek postupovali v rozporu s tímto plánem na ozdravení vládních financí a vlády Mirka Topolánka i Petra Nečase pak nasměřovaly vývoj dluhu naprosto nepřijatelným způsobem. Bohužel, je to tak. Nechci Vám brát iluze, ale pan ministr financí Sobotka se sice v těchto vládách (Gross plus Paroubek) slovně choval jako vnitřní opozice, ale v reálných výsledcích to byla bída.