Proč si myslím, že by bylo velmi vhodné, abychom měli jasný výklad toho, co je a co již není správné užití donucovacích prostředků, jsem napsal již před delší dobou ZDE. Komu se to nechce celé číst, pro toho to krátce shrnu: Šimon Vaic použil služební vůz v Těšnovském tunelu k zahrazení cesty motorkáři, který ujížděl před policejní hlídkou rychlostí až 150 kilometrů za hodinu. To celé v podstatě v centru Prahy. Motorkář se s vozem střetl v rychlosti asi 130 kilometrů za hodinu, utrpěl vážná zranění. Otázka zní, zda byl postup policisty adekvátní a zda užití vozu jako zahrazení cesty nebylo v dané souvislosti trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Podle žalobce jednal Vaic způsobem, který motorkáři nedal šanci střetu zabránit. Soudy se zatím přiklonily k tomu, že postup policisty byl adekvátní a odpovídal situaci, kdy docházelo k obecnému ohrožení. Tedy že použití vozu k zabránění dalšího nebezpečí bylo odpovídající potřebě znemožnit hrozící ohrožení zdraví a životů obyvatel.
Oč šlo dále? O informační asymetrii. Ve svém starém článku jsem vyjádřil přání, aby věc dospěla k vyšší instanci a abychom získali judikát, který řekne – pokud možno co nejjasnějším způsobem – kde jsou hranice použití donucovacích prostředků, v daném případě donucovacího prostředku zahrazení cesty vozidlem, jaký má být smysl takového kroku policie a jaké mají být limity použití. Bez takových informací totiž nebudou moci racionálně konat policisté, stejně jako se veřejnost nebude moci bránit jejich případnému svévolnému jednání.
Já v té souvislosti připomenu případ z března 2013, kdy policisté na dálnici D1 vytvořili zátaras z běžných projíždějících automobilů (včetně jejich řidičů a posádek), aby zastavili sedmnáctiletého mladíka v audi. Ten při následné havárii zahynul a pouze zázrakem nepřišlo o život podstatně více lidí. Byli tam ale zranění a to i vážně. Nepodařilo se mi dohledat výsledek celé věci (kromě tvrzení GIBS, že vše bylo v pořádku). Ale bez ohledu na to tady máme dva případy, které (bráno selským rozumem) vytvářejí určité protiklady.
Jak říkám, nepodařilo se mi zjistit, jak případ z D1 vlastně dopadnul, ale pokud tehdy nebyli policisté potrestáni za to, že vystavili občany, kteří s věcí neměli naprosto nic společného, konkrétnímu a zjevnému nebezpečí smrti, nepochopil bych, kdyby došlo nakonec k odsouzení Šimona Vaice.
Můj osobní náhled na věc ale není podstatný. Důležité je, aby stanovisko k podobným věcem znali především ti, kteří se s podobnými situacemi utkávají a mají v popisu práce je řešit. Tedy policisté. A také aby veřejnost měla možnost znát celkový náhled zákona na tuto oblast. Už jenom proto, že to umožní rozlišit, co je od policie správné jednání v souladu se zákonem a co je již projev zvůle či chyba.
A v neposlední řadě. Pokud občan (v daném případě já) nechápe odlišný přístup k případu „A“ a k případu „B“, něco je v systému špatně. Právo má být srozumitelné. Alespoň má být srozumitelné každému, kdo se o pochopení podstaty pokusí. A tady se obávám, že rozpor mezi případem D1 a případem Těšnovský tunel lze pochopit jen velmi obtížně.
Nepřeji panu Vaicovi další popotahování po soudech, ale stejně jsem rád, že městské státní zastupitelství navrhuje Nejvyššímu státnímu zastupitelství podat v jeho neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně. Měli bychom mít srozumitelné a jasné vyjádření soudní moci, jak to je s donucovacími prostředky a tedy v této souvislosti s vozidly. Protože to pomůže právní jistotě nás všech.
