Praha magická, Praha mafiánská

Z pohledu ekonoma je případ tunelu Blanka něco tak nepochopitelného a neuvěřitelného, že národohospodář bude mít vždy tendenci považovat ho za exces, za jednotlivost, která se opakuje maximálně jednou za deset let.

V ekonomice povětšinou fungují racionální a efektivní postupy. Takže představa stavby, ve které je proplaceno hodně přes třicet miliard korun, během více než šesti let je paralyzováno několik městských čtvrtí, uskuteční se tisíce odstřelů v tunelech, dvakrát se propadne kus Stromovky a pak se začne pochybovat, jestli toto všechno běží na základě platné nebo neplatné smlouvy, tak taková představa je pro ekonoma absurdní. Absurdity však nejsou soustavnou událostí, něčím stálým. Principem absurdnosti je nepochopitelnost, neočekávanost a samozřejmě naprostá výjimečnosti. Co je časté, nemůže být z principu absurdní. Absurdita a banalita nejdou dohromady.

Jenže každý, kdo jenom jedním okem sleduje případy pražského magistrátu, musí vidět, že ekonomické rozhodování tohoto úřadu plodí podobných absurdních kombinací událostí mnoho. Že by byl tunel Blanka černá stavba? No, vlastně ve srovnání s dalšími případy to už tolik nepřekvapí.

Píše se rok 2013 a Praha zjistila, že od roku 2010 platí dodavateli informačních technologií Gordic peníze za služby a podporu, které nikdy nebyly dodány. Tři roky byly třeba, aby se přišlo na to, že město vyplatilo 150 milionů korun, ale dodávka byla uskutečněna jenom za 48 milionů? Moje představivost je poměrně značná, ale jako ekonom zde s fantazií nevystačím. To je unikátní případ – objednat čtyři systémové moduly, dostat jeden, ale platit a platit.

Obchody Prahy a společnosti Gordic jsou podstatně delší, nezačaly v roce 2010, táhnou se již od roku 1994, ale teprve v posledních letech dostávají ten správný absurdní rozměr. V podstatě podobný tomu absurdnímu nouveau, jaké má třeba karta Pražana (Opencard). Peníze odcházejí v řádu milionů, desítek milionů či dokonce stovek milionů, ale když padne nevinná otázka „A co jsme za to vlastně koupili?“, nastane zmatené hledání a krčení rameny.

Je to nějaká zvláštní magie v té naší Praze. Peníze mizí beze stopy, vznikají celé tunely, díry v zemi jako hrom, mosty a estakády, které potřebovaly desítky a stovky povolovacích razítek, ale celou dobu ten neskutečný stavební ruch probíhá prý načerno. Je to magie zvláštní síly. Tedy aby ne – je totiž také dost drahá.

Nedávno, je to sotva týden nebo deset dnů, projížděl na pomezí Žižkova a Vinohrad kropicí vůz a mohutně cákal ulici. Ve škvíře mezi podzimem a zimou taková péče zahřeje. Škoda, že byly tři nad nulou, malinko níž a mohla být s Prahou magickou ještě větší švanda. Ale při vzpomínce na tuhle očistnou lázeň si říkám, že když jsme posunuli význam slova absurdní na novou úroveň, měli bychom si ho nechat v zásobě pro situaci, že Blanku začnou zasypávat.