Maturitní masakr? Ale kdeže…

Milujeme vypjaté tragické momenty a silná slova. Takže zprávy o maturitních propadlících provázejí označení jako „masakr“ či „tragédie“. Ano. Ten nebo onen maturitní test neudělalo skutečně hodně studentů. Ale…

Ale čemu se divíme? K testům se dostavilo zhruba 63 tisíc studentů. Mnozí z přihlášených raději ani nepřišli nebo byli zastaveni včas – jinak by totiž byl „masakr“ ještě větším „masakrem“ (přihlášek bylo skoro 70 tisíc). Ono není divu, že mnozí se nedostavili.

Vysvětlím to jednoduše. Daný populační ročník nepatří k nejsilnějším – vlastně naopak, patří k nejslabším v našich dějinách. Sestává tak asi z 90 tisíc dětí.

Takže první věc – o maturitu se alespoň pokusily více než dvě třetiny populačního ročníku.

A teď se podívejme na rozložení inteligence, jak je obvyklé v populaci.

Máme tady to šílené slůvko průměr. U rozložení inteligence se obvykle uvádí, že průměr a medián jsou stejné nebo jsou si velmi blízko. Většinou se pak používá jako hodnota inteligence průměr 100 bodů. Pokud se ale o maturitu pokusí skoro sedmdesát procent populačního ročníku, těžko můžeme očekávat vysokou úspěšnost. To by tak nějak popíralo princip maturity, jako do jisté míry „výběrové“ zkoušky. Ta výběrovost tkví v prostém faktu, že jde o „doklad schopnosti studovat vysokou školu“ (neboť k přihlášce na VŠ je nutné složit maturitu – alespoň v podstatě to tak je).

Nechme stranou příběhy o nekonečné pracovitosti, mimořádných schopnostech paměti (protože tyto schopnosti nemusejí být adekvátní inteligenci), to všechno jsou výjimky potvrzující pravidlo. Stejné, jako skutečnost, že někteří mimořádně inteligentní lidé nedochodí ani základku. To všechno se děje, ale neovlivní to celková data.

Obvykle se uvádí, že vysokou školu je schopen absolvovat člověk s alespoň nadprůměrnou inteligencí (či lépe možná s inteligencí v pásmu průměru, pokud je tato spojena s dostatečnou pílí). Když tedy má být maturitní zkouška dokladem schopnosti vystudovat vysokou školu (a tak je historicky v naší zemi koncipována), potom nás tato logická konstrukce vede k nutnému závěru, že prostě významná část populačního ročníku v maturitní zkoušce uspět nemá. A že je to tak správně, protože pak by ztrácela maturita zcela opodstatnění.

Ale to nám nevadí, kam na nás s logikou! Radši vynadáme učitelům, že špatně učí. To je přece zábavnější.

Nejvíce to odnášejí matikáři. Těm propadla u maturity více než pětina těch, co si na matematiku vůbec troufli. Není divu – tady se totiž ukazuje skutečný problém. Český jazyk nebo cizí jazyk vyžadují jiné dovednosti než schopnost analýzy a logického myšlení. V tom je ale matematika neúprosná. Ta odhalí nižší úroveň v těchto schopnostech vcelku s jistotou.

Takže ve skutečnosti nízká úspěšnost u maturit začíná někde naprosto jinde. Začíná u přijímacích zkoušek a u počtu přijatých studentů. Když sedmdesát procent populačního ročníku přijmeme na školu, na jejímž konci je „výběrová zkouška“, kterou má průměrně inteligentní člověk složit pouze při souběžné vysoké píli, tak co čekáme? Zvláště, když nedostatek vysoké píle je podstatně častější, než přebytek inteligenčních schopností?

Albert Einstein definoval jako šílence někoho, kdo opakuje stále stejné jednání, ale očekává jiný výsledek.

Přesně tak se chováme.

P.S. Zdůrazňuji, že vysoké IQ z nikoho nedělá "lepšího" nebo "horšího" člověka. Jedinec se slabším logickým myšlením, které je především měřeno testy inteligence, může pro společnost, svoje děti, svoji vlast či rodinu vykonat mnohonásobně více než příslušník těch "nejchytřejších" dvou desetin procenta. Ale u maturity to prostě bude mít vždycky těžké.